Zisti kto si a rob to úmyselne.

Vadí? Nevadí?

8. prosince 2008 v 0:43 | afinabul |  Ponerológia
Všeobecná deklarace lidských práv, kterou 10. prosince 1948 přijala v New Yorku Organizace spojených národů, má třicet článků. Při jejich čtení může člověk přímo cítit tu povznášející euforii, která autory textu ovládala. Jeden by zatleskal třeba ustanovením, že "lidé se rodí svobodní a sobě rovni co do důstojnosti a práv", nebo že "nikdo nesmí být mučen". Stačí ale odtrhnout oči od šedesát let starého textu, rozhlédnout se kolem a všechna povznesená nálada je tatam.
Člověk přitom nemusí hned myslet rovnou na to, že si samozvaný "předvoj demokracie ve světě" mučení a věznění bez soudů uzákonil a ostatní naše takydemokracie tomu přihlížejí jakoby nic. I bez toho máme k naplnění deklarace stejně daleko, jako tomu bylo v den jejího přijetí. A to nejen ohledně nějaké té rovnosti. Věděli jste například, že vlády nejrůznějších zemí jen během dvacátého století pozabíjely na 170 milionů lidí? V této cifře přitom nejsou zahrnuti vojáci padlí v konfliktech a ani třeba více než milion Iráčanů…
Nůžky se rozvírají
Kolem nás je svět, který nemá s deklarací nic společného, a co je ještě horší, nejeví ani známky toho, že by k jejímu naplnění chtěl alespoň směřovat. Peníze se v něm staly důležitější než je lidský život, v jejich jménu pokračujeme v systematickém ničení a otravování nejen lidských duší, ale i přírody, kterou přitom potřebujeme k vlastnímu přežití.
Tři miliardy lidí, polovina obyvatel naší planety, přežívají s příjmem rovnajícím se zhruba (v dnešním kurzu) dvaceti korunám denně. Na druhé straně má pět set nejbohatších lidí větší majetek, než celá ta chudá polovina lidstva dohromady. Značné rozdíly se přitom netýkají jen zemí třetího světa. Jen namátkou - v USA jedno procento těch nejbohatších vlastní víc než 95 procent "obyčejných" Američanů. V Česku zase oficiální statistiky hovoří o tom, že přes 60 procent z nás musí žít se mzdou, která nedosahuje ani průměru, a sociální nůžky se rozvírají dál.
My, kteří shodou okolností žijeme ve vyspělých zemích, jsme dovolili bankám, aby nám určovaly chod života hypotékami, půjčkami nebo kreditními kartami. Kupujeme neustále dražší a dražší zboží a služby od firem, které svým vrcholným manažerům na ročních příjmech vyplácejí tolik, kolik si jejich zákazníci nevydělají za celý život. Spotřebováváme 80 procent světových zdrojů, spokojeně si tloustneme a následně nervózně bojujeme s obezitou, zatímco každý rok zemřou ve světě dva miliony dětí hlady.
Máte na dobrého právníka?
Možná by to někteří z nás i chtěli změnit, ale jsou příliš zaneprázdněni bojem o vlastní "přežití" - všichni se musíme snažit vydělávat, abychom stíhali platit nájem a splácet půjčky, daně i obyčejné složenky a ještě k tomu mohli něco s rodinou sníst. Mít práci ale přitom není záruka ničeho. Odhadem 600 milionů lidí v dělnických profesích ve světě pobírá dolar i méně denně.
Deprese se stala stejně běžnou chorobou jako chřipka. Ve světě, který jako by ani neměl nějakou vábnou budoucnost - stačí se podívat do novin na každodenní přísun jobovek - raději od reality utíkáme nejen k těm povoleným, ale i k nelegálním drogám. Jenže politici a jejich vlády nám je zakazují. Odnímají nám tak právo na osobní volbu a svobodu, a ještě nám lezou do soukromí monitorováním snad všeho, na co člověk sáhne a co kde řekne. Opora se přitom nedá najít ani v justici - její kvalita a naše případná vina či nevina se v našich zeměpisných šířkách až příliš často odvíjí od výše sumy, kterou můžete utratit za právníka, nebo od společenského či politického postavení, v vlivu od něho odvislého. "Co do důstojnosti a práv," jak praví deklarace, si lidé rozhodně rovni nejsou ani náhodou.
Novodobí otroci
Ve vyspělých zemích jsme si zvykli oslavovat naše bohatství i tím, že v rámci tak zvaného volného obchodu konzumujeme zboží, které v rozvojových zemích vyrábějí hladovějící lidé v prostředí připomínajícím otroctví. Ze všeho nejvíc ale trpí děti. Naše budoucnost. Navzdory halasně proklamovaným mezinárodním úmluvám o jejich právech víc než miliarda dětí nemá přístup k základním věcem, jako jsou jídlo, nezávadná pitná voda, zdravotní péče, střecha nad hlavou, o vzdělání ani nemluvě.
Ve Vietnamu, Afghánistánu, Iráku nebo v Africe celé generace dětí poznamenala válka. Pálili je napalmem, stříleli po nich z kulometů, teroristé na ně házeli bomby a tanky různých "osvobozujících" armád na ně najížděly svými pásy. Byly zasaženy radiací z bomb s ochuzeným uranem a násilím nuceni bojovat. Podle odhadů OSN z roku 2005 zahynulo po celé planetě v nejrůznějších konfliktech za uplynulých deset let na deset milionů dětí. Vadí? Nevadí?
Ztráta zbytků lidskosti
Zatímco polovina světa bojuje o přežití, ta naše, bohatší a šťastnější, si užívá. Ročně utratíme bezmála sto miliard dolarů za jídlo ve fast foodech, 70 miliard za kosmetiku a každý měsíc vynakládáme přes 40 miliard na různé války, s jejichž pomocí obvykle srážíme do kolen beztak už zdevastované rozvojové země.
Žijeme ve světě, na jehož jednom konci je skupinka extrémně bohatých a na druhé polovina extrémně chudých. Už tento nepoměr sám o sobě nabízí jednu z možností, jakou cestou se bude náš svět ubírat dál. V dějinách totiž najdeme hodně neveselých příkladů, co se stalo, když malá skupinka bezohledně smýkala většinou. Je totiž vcelku logické, že právě ona generuje lidi, kteří se uchylují k terorismu. Na něj naše dokonale vycvičené armády obvykle odpovídají svou vlastní verzí "legálního" terorismu, v jehož rámci ovšem mrtvé neoznačujeme jako "tragické oběti nelidských zločinců", ale jen jako "vedlejší škody".
Obyvatelé vyspělých zemí - tedy těch, kde se lidé nemusejí obávat kobercových náletů, mají elektřinu a další vymoženosti - pak umožňují svým vůdcům, aby do svých zemí nevpouštěli běžence ze států, které jejich nebo spřátelené armády pomáhaly srovnávat se zemí. Dáváme tak vládám možnost, aby zařídily, že se o své bohatství nemusíme s nikým potřebným dělit. A přitom nám uniká, že se tím zříkáme i části své lidskosti. Možná, že té poslední.
Ve druhém plánu
Svou potřebu lidských práv namísto toho ukájíme vcelku neúčinnou, ale o to hlasitější kritikou několika více či méně diktátorských režimů. Neváháme proti nim vyhlašovat různé sankce a ekonomická embarga a ani nám příliš nevadí, že tím postihujeme spíš prosté obyvatele než jejich autoritářské vládce. Svou povinnou dávku humanity tím plníme, tak co má být?
Výčet terčů našeho hněvu přitom nebývá dlouhý. Obvykle se s chutí trefujeme především do kubánského Castra, běloruského Lukašenka, Severní Koreje, Íránu nebo Číny. Tu ovšem za její pokračující okupaci Tibetu haníme stále méně, protože její nedozírné trhy jsou zajímavější než osud nějakých buddhistů v čele s mediálně obratným dalajlámou.
Dodržování lidských práv v těchto zemích nám přitom ale na srdci zase až tolik na srdci neleží. Spíš nás dopaluje, že jejich vládci buď patří ke staré komunistické garnituře, nebo jen prostě nechtějí s námi kamarádit - z pozice poskoka. Pokud bychom navíc byli skutečnými ochránci posvátného textu deklarace, našli bychom i mezi svými spojenci takové, kteří na práva svých občanů v lepším případě jen kašlou.
Celý přístup vyspělého světa ostatně vyjádřila naprosto jasně americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová. V roce 2002, kdy se zvažovala vojenská intervence do lidskými tragédiemi stíhaného súdánského Dárfúru (kde se ovšem nedlouho předtím našla ropa), překvapivě upřímně prohlásila, že "humanitární efekt našich akcí je důležitý, nicméně až ve druhém plánu".
Jak prosté. Vadí? Nevadí?
CFP! tímto přeje všem potentátům světa, kteří se 10. prosince v New Yorku sejdou k oslavám 60. výročí deklarace lidských práv na pompézní žranici, ať… dostanou alespoň škytavku! Třeba si uvědomí, že na něco zapomněli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lunadae lunadae | Web | 8. prosince 2008 v 0:56 | Reagovat

Ahojky na mém blogu píšu fantasy povídku o upírech Upíří romance, tak si to kdyžtak přečti pokud budeš mít čas.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.