Zisti kto si a rob to úmyselne.

Neurážejte Jidáše!

28. ledna 2009 v 18:19 | afinabul |  Ponerológia
Tak jsem zkusil porovnat jednání některých dnešních (nejen českých) politiků s biblickým Jidášem a řekl bych, že nejméně v jenom směru je tu velice podstatný rozdíl.
Co vlastně víme z Bible o Jidášovi: Byl jedním z Dvanácti Ježíšovi nejbližších. Staral se o společnou pokladnu a ukrádal z ní (Jan 12, 6). Vydal Ježíše za třicet stříbrných (to byla v té době asi měsíční mzda). Políbením Ježíše označil pro stráž, která ho šla zatknout. Možná ho zároveň podržel, i když o tom není přímá zmínka - čtenářům starého zákona to připomene příběh z 2. Samuelovy 20, 9-10, kde vojevůdce Jóab zavolal na Amasu, konkurenčního vojevůdce "pokoj tobě, můj bratře", políbil ho, při tom využil jeho nepozornosti a vrazil mu meč do břicha. Vraťme se ale k Jidášovi. Když zjistil, co způsobil, šel do chrámu a řekl velekněžím: "Zhřešil jsem, zradiv krev nevinnou". Dostal odpověď, že je to jeho starost, hodil peníze velekněžím pod nohy, šel a oběsil se (Matouš 27, 5).
No a právě tenhle poslední čin žádný z dnešních Jidášů zaručeně neudělá. Netrvám na tom, že by se snad měli věšet, daleko podstatnější je dokázat sám sobě přiznat skutečný stav věci. Důvod - nebo spíš jeden z hlavních důvodů se pokusím ukázat na příběhu, který v Čechách asi většinou lidé znají, i když jinak, než ho budu vyprávět. Je to příběh starý asi třicet let, přesto aktuální ve smyslu, ve kterém ho chci použít.
Žil - byl jeden registrovaný disident. V Čechách se v té době snad devadesát procent lidí odmítalo smířit s tehdejšími poměry, dá se tedy říci, že byli disidenti. (Z ruské strany by se to dalo vidět třeba tak, že Češi dvacet let trucovali jak malé děti, protože jim Velký Rudý Otec vzal nebezpečnou hračku. Teď mají, co chtěli, ať si to užijí. - Nemyslím si, že to tak bylo, někdy se k tomu třeba vrátím.) Ovšem několik z nich dostávalo za své neohrožené občanské postoje dolary, mluvilo se o nich na západních rádiích - a občas byli v Československu zavíráni. Výraz "registrovaní disidenti" mi pro ně připadá vhodný.
Ten pán by si žil (za dolary) docela dobře, nebýt toho, že žil ve zločinném režimu. Ta zločinnost se v jeho případě projevovala také tím, že každý musel alespoň předstírat nějakou práci. Režim ho ovšem do práce nejenom nutil, také mu jí hledal. Nakonec mu našel zaměstnání, které odpovídalo jeho schopnostem i sklonům: Měl zametat podlahu v pivovaru. No ale protože režim nebyl úplně slabomyslný, chtěl se ujistit, jestli pan disident kromě zametání a pití piva nekuje nějaké pikle. Vedoucí dostal od Státní bezpečnosti nabídku, která se neodmítá: Měl psát hlášení, jak se pan disident chová.
Vedoucí si o režimu myslel zjevně to, co většina Čechů. Mohl samozřejmě psát taková ta nic neříkající hlášení, jaká se v takových případech psala. Hlášení, ve kterých si každý mohl snadno přečíst mezi řádky: "Polibte mi prdel". Jenže byl hlavička chytrá a vymyslel řešení, které prozrazuje kombinaci Jamese Bonda a českého Švejka. Vždyť pan disident může psát hlášení sám, on je jen podepíše a pošle. Jednak zaručeně nenapíše nic, co by mu mohlo uškodit, za druhé může, když se to dobře udělá, vodit slavnou Státní bezpečnost za nos a nalhat jí cokoli. Jestli se to prozradí, tak dojde k průšvihu, jenže když o něco šlo, byl pan vedoucí ochoten riskovat. Promluvil si o tom s disidentem.
Pan disident na nabídku reagoval tak, že vedoucího udal. Mazaně. Napsal krátkou hru, která se šířila neoficiálními tiskovinami, vysílala jí Svobodná Evropa a dokonce byla nahraná na desku. Samozřejmě vylíčil vedoucího jako blbce (vlastně měl bohužel pravdu) a sebe jako hrdinu. Lidi poslouchali a četli, smáli se a byli rádi, že je někdo na jejich straně. Málokdo si uvědomil souvislosti. Ovšem Státní bezpečnost měla dostatek informací o tom, co se stalo. (Je samozřejmě možné, že si pan disident celý rozhovor vymyslel. Potom se vedoucí dostal do průšvihu bez vlastního přičinění. Představme si, jak musel vysvětlovat orgánům, že je v tom nevinně. Pro další úvahu to není podstatné.)
Minulý odstavec jsem psal tak, že mohla vzniknout domněnka, že udal vedoucího schválně. Nemyslím si to. Spíš tomu rozumím tak, že vedoucí pro něj nebyl partner, vlastně možná ani člověk. Nebylo třeba mít k němu ohledy jako k člověku. Bylo správné uškodit mu, přestože nedostával dolary, ze kterých by mohl žít. Nebo právě proto.
No a to je důvod, proč jsem to všechno psal. Pro ty, které jsem nazval registrovanými disidenty byly popsané přístupy ke zbytku národa typické. Oni byli ušlechtilí a ostatní byli materiál. Navíc materiál, který jich nebyl hoden. Vypadalo to, že je režim oddělil od ostatních lidí. Jenže čím dál víc se ukazovalo a ukazuje, že se oddělili sami.

K čemu je dobré vypravovat tyhle dávné historky dneska: Lidé, kteří se vyhlašují za demokraty a přitom považují ostatní za materiál, to tu snad ještě nebylo. Ne že by to nikdo nezkusil. Obvykle mu to ale dlouho nevydrželo, protože myslel a choval se jinak než ostatní. Kdo byl do téhle doby aristokratem, jednal a myslel jako aristokrat. V pořádku. Měl na to rodokmen či povyšovací dekret a krom toho byl šlechticem ve svém národě. Bez národa nebyl nic. Nejvýš exulant. Kdo se vyhlašoval demokratem, taky tak jednal a myslel. Pokud měl úřad či vedoucí funkci, byl první mezi sobě rovnými. Prostě každý, kromě takového jedince si uvědomoval, že nějak patří k ostatním. Dokonce i ten dávný Jidáš se natolik cítil členem svého národa a své skupiny, že když jí zradil, nechtěl žít.
Před časem se tu neznámo odkud objevili lidé, jaké jsem se snažil na jednom příkladu popsat. Kult individua na západě a zápaďáctví (reakce na nepřirozený kolektivizmus) na východě jejich příchod maskoval. Politici bez skutečné odpovědnosti ke svému národu. Novináři bez odpovědnosti ke čtenářům. Soudci bez respektu ke spravedlnosti. Jidášův čin je pro ně přirozený způsob, jak přijít k penězům. Jeden moudrý člověk nazval dnešní dobu vzpourou deprivantů. Těžko něco dodat.
zdroj
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.