Zisti kto si a rob to úmyselne.

Psychologie osobnosti netradičně - III.

25. února 2009 v 21:10 | afinabul |  Ponerológia

Psychopatie paranoidní - Pozdnyšev

( L.N. Tolstoj : Kreutzerova sonáta )
Do této skupiny patří lidé se sklonem k vytváření představ neodpovídajících skutečnosti, týkajících se okolností a vztahů mezi lidmi, údajných souvislostí a motivací jednání různých osob atd. Mají nepřátelské postoje, brání se domnělým křivdám, vidí souvislosti tam kde nejsou, snadno se dostávají do hádek a konfliktů. Jednají nikoli podle skutečnosti, ale podle toho, jak skutečnost sami hodnotí. Jejich porucha bývá různě zaměřená, jednou z nejčastějších je chorobná žárlivost.
Člověk, který žárlí, nemusí nutně být psychopatem. Žárlení může mít také povahu bludu - zde již jde o vážnou duševní poruchu. Je poměrně snadné ji rozpoznat, protože tento blud v sobě míva bizarní prvky. Žárlivec tohoto typu nepřipustí, že by se mohl mýlit, vidí různá znamení, slyší hlasy atd. O svém přesvědčení nepřipouští sebemebší diskusi, nezaráží jej očividná nesmyslnost jeho tvrzení, nedostatečným signálům nevěry přisuzuje povahu jednoznačného důkazu.
Jiným typem žárlení je žárlivost situačně podmíněná. Může se projevit u kohokoliv, třeba jednou za život, a je vždy vázána na určitého partnera. Ve vztahu s jiným partnerem může zcela zaniknout. Situační žárlení bývá někdy chronické ve formě permanentního, neutuchajícího žárlení, nebo probíhá epizodicky. Žárlivec považuje nevěru za pravděpodobnou, ale hledá především jistotu pro sebe. Proto vyslýchá, slídí a pátrá.
Za psychopatii je považována pouze žárlivost podmíněná vrozenou žárliveckou vlohou. Žárlení se projevuje od začátku navázání jakéhokoli milostného vztahu. Dokonce jedinec tohoto druhu je svým způsobem žárlivý na sourozence, později kamarády a posléze milenky či milence. Tento takzvaný konstituční žárlivec je si většinou své vady vědom, ale je proti ní bezbranný. Tito psychopati vycházejí z představy, že partner jim je nebo by mohl být něvěrný. Nedostatečným signálům nevěry snadno přisuzují povahu důkazu. Proto zpočátku hledají důkaz nevěry pro sebe a později pak důkaz pro svou oběť, protože chtějí trestat jen tenkrát, když je dopadena nebo usvědčena. Žárlivci tohoto typu jsou především muži.
Co se týče zobrazení žárlivosti v literatuře, je samozřejmě nejznámější Shakespearův Othello. Ale najdeme i mnoho jiných příkladů, jedním z nich je Pozdnyšev v novele L.N. Tolstého Kreutzerova sonáta. Pozdnyšev, hrdina tohoto příběhu, vypráví náhodnému spolucestujícímu ve vlaku příběh svého nešťastného manželství i s jeho tragickým koncem - vraždou ze žárlivosti. Postava Pozdnyševa není natolik výstižně popsána, aby bylo zřejmé, zda jde o typického konstitučního žárlivce a nakolik byla jeho žárlivost podmíněna situačně. Hrdina o sobě říká : "Po celou dobu svého manželského života jsem nikdy nepřestával zakoušet muka žárlivosti. Avšak byly periody, kdy jsem tím trpěl zvlášť bolestně. A jedna z takových period byla tenkrát, když mé ženě zakázali doktoři po prvnímdítěti kojit. Žárlil jsem zvláště v té době, především proto, že žena zakoušela onoho neklidu vlastního matce, jenž musí vyvolat bezdůvodné porušení pravidelného způsobu života a za druhé proto, že když jsem spatřil, jak lehce odhodila mravní povinnost matky, spravedlivě, třebaže mimoděk jsem usoudil, že jí bude rovněž tak lehko také odhodit povinnost manželskou."
Autor podává spíše popis manželství dvou zcela odlišných lidí, které bylo konfliktní už od samého začátku, a trgický konec nastal až po několika letech jen proto, že první léta byla Pozdnyševova manželka permanentně těhotná (i toto bývá postup některých žárlivých mužů - je-li manželka těhotná, nemůže být nevěrná). Z příběhu není jasné, jestli se Pozdnyševova manželka provinila či ne; ale jak už je u této poruchy obvyklé, Pozdnyšev považuje za důkaz i zcela nedostatečné signály nevěry. Když se utvrdí v domnění, že nevěra je jistá, v návalu hněvu svou manželku zabije.
V málokterém z děl L.N. Tolstého se asi projevily autorovy názory a životní postoje tak jako právě v Kreutzerově sonátě. Celý příběh je prokládán úvahami o vztazích mužů a žen a lze říci, že to jsou názory přinejmenším zvkáštní. Tolstého nešťastné manželství, žárlivost a haštěřivost jeho ženy se promítly do postavy Pozdnyševa, který nakonec odsuzuje veškeré intimní vztahy, dokonce i mezi manžely. V tomto příběhu se zcela jasně autorův duševní stav zobrazuje v jeho hrdinovi. Zatímco s Pozdnyševovýmí (a tedy i Tolstého) názory na mezilidské vztahy lze asi jen těžko souhlasit, pokud vezmeme samotný příběh, je pravdivým znázorněním manželství konstitučního žárlivce a konfliktu vyplývajícího ze soužití s ním. Jistěže každé manželství paranoidního psychopata nekončí takto tragicky, ale případ Pozdnyševa i samotného L.N. Tolstého dokládá, jak nebezpečný, zvláště pro partnerské soužití, tento typ psychopatie je.

Psychopati fanatičtí - Jan Křtitel

(Charlotte Bronteová : Jana Eyrová)
Do této skupiny patří jedinci, kteří se bezvýhradně dávají do služeb jediné dominující myšlenky, které plně věnují svůj život, veškerou svou činnost a jíž pak podřizují vše ostatní, nejenom ve vlastním životě, ale je-li to v jejich moci, i v životě ostatních lidí. Cílem se jim stává samotná představa nebo teze a její původní smysl bývá ve skutečnosti zasunut do pozadí. Fanatičtí psychopati, i když se dávají do služeb humanistické představy, ztrácejí schopnost jednat v souladu s touto představou. Způsob dosažení cíle je pro ně vedlejší ve srovnání s vůlí daného cíle dosáhnout (cíl světí prostředky). V tomto svém snažení jsou někdy schopni dopustit se velkých krutostí. Nemají většinou vůbec smysl pro humor, bývají velmi nedůtkliví. Cíl, který sledují, může být velmi realistický, ale stejně tak naprosto utopistický. Fanatičtí psychopati mohou svou nezištností a obětováním soukromého života mít značný sugestivní vliv a strhnout řadu dalších lidí. Společensky závažné bývá jejich uplatnění v náboženských či politických hnutích. Mohou zaktivizovat své stoupence k řadě krutých a nelidských činů, které se samotnou myšlenkou vůbec nesouvisejí. Tragickým příkladem psychopata s fanatickými rysy je osobnost Hitlerova. Je-li u fanatického psychopata v popředí snaha o zreformování a nápravu nějaké instituce, předpisu, hovoříme o formě reformátorské. Když je v popředí snaha o uplatnění vynálezů, hovoříme o formě inventorní.
Ve světové literatuře by se dalo najít několik druhů těchto psychopatů, zaměřených různým směrem. Pokud se jedná o fanatismus při prosazování určité náboženské myšlenky, jednou z těchto postav je venkovský kněz Jan Křtitel v románě Jana Eyrová od Charlotte Bronteové. Tento člověk je rozhodnut obětovat vše tomu, aby se mohl stát misionářem a šířil křesťanství v dalekých zemích. Jeho sestra o něm říká :"Obětuje všechno svému dávnému předsevzetí, i bratrskou lásku, i ještě mocnější cit. Jan Křtitel se zdá klidný, ale v nitru ho spaluje horečný žár. Snad si myslíte, že je laskvý, ale v některých věcech je neúprosný jako smrt." A Jan Křtitel říká sám o sobě :"Nemohu se spokojit s tím, že mám tady žít v močálech zahrabán a uvězněn mezi kopci - takový život se příčí mé povaze, kterou mi dal Bůh; schopnosti, jimiž mě obdařila nebesa, tady zakrňují a nejsou k ničemu......Ano, pod mou kněžskou komží bije srdce politika, vojáka, ctižádostivce, zkrátka člověka, který dychtí po slávě a baží po moci. Říkal jsem si : vedu bídný život, musím jej změnit, nebo musím zemřít. Po určité době temna a zápasů se objevilo světlo a byla mi seslána úleva - úzký životní obzor se přede mnou rozšířil v nekonečnou rovinu a mým schopnostem byl dán z nebes povel, aby se vzchopily, sebraly všechny své síly, rozepjaly křídla a vznesly se do nedohledných výšek. Bůh mi svěřil poslání, a mám-li je dovést daleko a dobře je plnit, potřebuji k tomu veškerou obratnost a sílu, odvahu a výmluvnost, i nejlepší vlastnosti vojáka, státníka a řečníka, protože tohle všechno musí dobrý misionář mít."
Jan Křtitel nepatří k těm zcela záporným postavám, které se neohlížejí na nikoho a na nic, pouze pod vlivem fanatismu nešetří city druhých ani své vlastní. Pro svůj životní cíl v sobě potlačuje cit k dívce, se kterou by mohl být šťastný, a naopak nabízí životní partnerství Janě Eyrové. Nabízí jí manželství ne z lásky, ale protože v ní vidí ty vlastnosti, které by měla správná žena misionáře mít. Jana, která ví, že tuto nabídku musí odmítnout, se přesto téměř nechá ohnivou výmluvností Jana Křtitele přesvědčit.
Ačkoli je v románě Jan Křtitel pouze jednou z vedlejších postav, i z několika úryvků je jasné, že autorka dobře vykreslila typ fanatického psychopata Jeho jednání však nebylo takové, aby ohrožoval své okolí, jak tomu bohužel u této psychopatie nejednou bývá.

Psychopatie psychastenická - pedanti - doktor Vácha

( Vladimír Neff : Císařské fialky )
Psychasteničtí psychopati mívají převahu poruch v oblasti emotivity a vůle. Je možno rozeznat několik zaměření, jedním z nich jsou pedanti. Pojem pedant může vystohovat člověka, který má v rámci únosné normy jen akcentovaný sklon k pedantérii, to je zbytečné přesnosti, pořádkumilovnosti, puntičkářství. O tom, že jde o akcentovanou vlohu v rámci normy je možno se přesvědčit tím, že projevy pedantérie nepřekračují únosné meze. Takový jedinec se dá přesvědčit, aby jisté věci nepřeháněl, uzná, že je svým způsobem jednání poněkud výstřední a je podstatné, že je schopen nevyžadovat přehnanou pedantérii od druhých.
Řádově odlišný případ reprezentuje pedantérie jako porucha již zřetelná a patologická. Ta se pohybuje od zvýšené pořádkumilovnosti až po stavy, kde řád a uspořádání se přímo stávají smyslem existence. Pedant, dbající také často o mimořádnou tělesnou čistotu, podřizuje vše, s čím se dostává do styku, určitému přesnému a neměnnému řádu. Nádobí, šaty, nábytek - vše má své přesně vymezené místo, přesně vymezenou funkci a běda tomu, kdo by ji chtěl nějakým způsobem narušit. Den je plánován, život je plánován, každý krok se děje podle přísného řádu, výjimky se nepřipouštějí, disciplína v pracovním i rodinném životě je základním požadavkem extrémního pedanta. Pedantické psychopatické osobnosti často píší deníky, v nichž třeba po léta nesmírně pečlivě zaznamenávají každou maličkost, která se jim přihodila. V práci vyžadují maximálně přesné plnění všech úkolů, dovedou pro drobnost sekýrovat bez ohledu na účelnost nebo neúčelnost požadovaného. Jakékoli změny ve vžitém stereotypu si osvojují krajně obtížně a neradi, mají odpor ke každé změně pokud nevyplývá přímo z přijatého řádu.
Pokud hledáme ve světové literatuře pedanty, nenajdeme jich mnoho, a v žádném případě ne jako hlavní hrdiny literárních děl. Většinou jsou to postavy vedlější, autor se příliš nezatěžuje jejich popisem a těžko lze najít specifické rysy těchto psychopatů. Jedna z postav, která se tomuto typu přibližuje, je JUDr. Mojmír Vácha z románu Císařské fialky Vladimíra Neffa. Jak již bylo řečeno, je to postava okrajová, málo výrazná, přesto lze i z povrchního popisu usoudit na pedanta, nelze však jasně říci, je-li to osobnost pouze akcentovaná nebo už psychopatická. Autor píše :"Pan zkoušený magistrátní rada doktor Mojmír Vácha byl muž vážný, akurátní byrokrat, oddaný sluha předpisů, výnosů, oběžníků a číslic; říkával, že nesnese resty a vskutku resty u něj neexistovaly." Dále se dozvídáme, že jak byl doktor Vácha přesný a puntičkářský ve svém úřadě, to samé platilo i v jeho rodině. Celý den byl pečlivě rozložen, každá věc i činnost měly své místo a čas. Co řekl, to platilo, nestrpěl námitek, svou rodinu prakticky terorizoval. Tím, že se děj románu odehrává v minulém století, kdy role muže v rodině byla přece jen odlišná, nevystupují osobnostní rysy Mojmíra Váchy příliš výrazně a také nejsou zdrojem konfliktů, jak to obvykle bývá v dnešních rodinách, kde jeden z partnerů je psychopatický pedant.

Shrnutí:
Na příkladu několika literárních postav jsem se pokusila ukázat zobrazení některých typů psychopatií ve světové literatuře. Těchto typů by bylo samozřejmě možno nalézt mnohem více, ale snažila jsem se vybrat postavy, jejichž psychopatické rysy jsou z autorova popisu jasně patrné. U některých postav je psychopatie zcela zřejmá (Mylady, Cathy Amesová), někde není zcela jasné, zda nejde pouze o osobnost akcentovanou (doktor Vácha). Celkově se ale dá říci, že čím jsou u určité postavy výraznější psychopatické rysy, tím je výraznější a zajímavější sama postava a tak upoutává čtenáře. A protože snaha zaujmout čtenáře bývá hlavním autorovým cílem, není divu, že se tolik psychopatů dostalo na stránky světové literatury.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.