Zisti kto si a rob to úmyselne.

Podivné modlitby kněžstva „skleníkové vědy“

11. března 2009 v 14:29 | afinabul |  Ponerológia
Prosím už mi nepište a nevysvětlujte, co že mají znamenat nejposlednější data o globálním oteplování, která jste právě nalezli v jakýchsi článcích a učebnicích. Před dvaceti lety jsem hovořil s manažerem environmentálního projektu při NASA - Ames. Byl jsem přes 20 let zaměstnán jako špičkový vědeckotechnickýspecialista na programu raketoplánu, takže tyhle lidi znám. Ředitelka projektu, doktorka "ekologie", nebo tak něco, neznala skoro nic ze základů fyziky a chemie. Téměř polovina mých telefonních hovorů s ní obsahovala má vysvětlování, jak a proč je Země nakloněná a jaký to má vliv na počasí. Nakonec mne poslala, abych si pohovořil s jejím šéfem v ředitelství NASA.
Strávil jsem v rozhovoru s velkým environmentálním šéfem v hlavním stanu NASA celou hodinu. Vůbec se mu nelíbilo, že jsem prokázal, že ohromný program NASA je v podstatě podfuk. Neřekl jsem mu to sice nikdy přímo, ale podklady a důkazy, které jsem mu prezentoval, to spolehlivě prokazovaly. Řekl mi tehdy: "Pane Smith, vy to nechápete, protože nemáte všechna nejnovější setelitní data." No dobrá, teď už mám doma celý regál knihovny naplněný údaji NASA za posledních 20 let, aktualizovaný každoměsíčními bulletiny s nejposlednějšími družicovými údaji. Pěkně děkuji.
Takže, ti, kteří mi teď budou chtít napsat s pocitem, že bych se měl podívat na nějaký nový článek nebo učebnici se všemi těmi nejposlednějšími "skleníkovými" zjištěními, nedělejte to prosím. Dostávám ta nejposlednější data přímo z NASA, a mám je prostudovaná dávno předtím, než se dostanou do rukou autorů všech těch článků a učebnic. Měli byste asi také vědět že mám několik akademických hodností v různých oblastech vědy a jsem pravděpodobně vzdělanější a zkušenější než většina profesorů a autorů píšících ony "skleníkové" články a učebnice. Když mi někdo posílá emaily, abych si něco takového přečetl, obvykle je smažu. Je to totiž stejné, jako kdybyste mi poslali "důkaz" o pravdivosti bible radou, jako: "Čtěte Jana 3:16. To je důkaz pravosti Bible." Ne, děkuji. Údaje NASA nebo univerzitní učebnice o "skleníkových teoriích" nepovažuji za nic jiného, než za nové Písmo svaté "skleníkových kněží". Neposílejte mi žádné "skleníkové" náboženské traktáty. Ignoruji je.

Tak a pojďme do toho říznout.
EXPERIMENT JEDNA - ZÁBAVNÁ KUCHYŇSKÁ VĚDA
Jděte do kuchyně a vytáhněte z mrazáku tácek s ledovými kostkami. Podržte ho svisle nad dřezem a podržte dlaň druhé ruky asi tři centimetry od něj tak, aby směřovala k ledu. Pocítíte chlad ledu aniž byste se ho dotýkali. Jak to? Vyzařují snad ledové kostky chlad? Ne. Nic nevyzařuje chlad. Jen teplo může být vyzařováno z teplejšího bodu k chladnějšímu. Co pozorujete je fakt, že teplo sálá z vaší ruky směrem k mnohem chladnějšímu ledu. Protože teplo z dlaně vyzařuje směrem k studenému ledu mnohem rychleji než je běžné, teplota ruky klesá, a to pociťujete jako chlad.
Tento prostý pokus se sáláním tepla využívá nezákladnějšího jednoduchého vědeckého přístroje - naší ruky. Jestliže jste učitel, nechte děti experimentovat s nakláněním misky s ledem do různých sklonů abyste vyloučili studený vzduch přicházející od ledových kostek, obalte to do plastu, hledejte způsoby jak změřit vzdálenost dlaně od ledu, atd. Je zde mnoho variací, jenž dělají takové školní fyzikální pokusy zajímavými, se záznamem naměřených dat, vysvětlením sálání, a také metod měření. Jak sami uvidíte, je to jeden z nejmocnějších a nejdůležitějších experimentů, které pro sebe můžete udělat, protože se během něj naučíte "používat" sama sebe jako vědecký přístroj.

DRUHÝ EXPERIMENT - NÁŠ KONTAKT S UNIVERZEM
Za teplého letního večera, ale pouze při bezvětří a bezmračné jasné hvězdnaté noční obloze, použijte svůj právě "kalibrovaný" vědecký teploměr, svou dlaň, a nasměrujte ji k zemi. Neucítíte teplo ani chlad. Teď obraťte dlaň tak, aby směřovala vzhůru, k obloze. A hle! Pocítíte chlad. To proto, že tam venku, v kosmickém prostoru, je velmi chladno. Právě jste použili vlastní ruku k změření teploty vesmíru. Toto je náš nejosobnější kontakt s univerzem. Udělejte to několikrát po sobě, otočte dlaň napřed k zemi a pak do vesmíru. Dokažte sami sobě že tam venku je chladno, přesně takové, jako byste drželi dlaň tři centimetry od kostek ledu. Můžete se "dotýkat a ohmatávat" chlad vzdáleného vesmíru dlaní vlastní ruky. Vsadím se, že jste to nevěděli.
Pro druhou část tohoto experimentu budete muset počkat na jiný večer, až bude naopak hodně zataženo, tak, že vůbec nebude vidět hvězdy. Nesmí to ale být bouřlivá či větrná noc, jen hodně zataženo. Když pak zopakujete tentýž experiment a zamíříte dlaň ruky k obloze neucítíte žádný chlad. Proč? Je to tím, že mračna blokují všechno teplo přicházející ze země, i z vaší dlaně, a mraky ho odrážejí zpět k vám a k zemi. Je také známou skutečností, že za průzračné hvězdné noci je vždy o moc chladněji, než když je zataženo. Oblačná pokrývka je příčinou místního oteplení. Protože působí jako přikrývka, cítíme se tepleji. Pokud se celá zeměkoule úplně nezahalí do tlusté vrstvy mraků nebude žádné globální ohřívání - jen místní oteplení tam, kde jsou mraky.

PROVĚŘTE SI SPOJENÍ S VESMÍREM
Při prvním experimentu s ledovými kostkami měla vaše ruka teplotu asi 98°F (36,6°C), ale led měl nejméně 32°F (0°C). To je dostatečný rozdíl, abychom pocítli chlad ze vzdálenosti asi dvou a půl až tří centimetrů. Ale za oblačné noci má jak Země tak i spodní část mraků teplotu asi 60°F (15,5°C). To nestačí, abychom rozdíl pocítili na dlani. Nasměrování dlaně k zemi i oblakům ukáže, že obojí má přibližně stejnou teplotu. Ale za jasné hvězdnaté noci je zde aktuální teplota vesmíru zhruba 459°F (-272.78°C), zatímco ruka má 98°F (+36,6°C). To je významný rozdíl, a proto vnímáme kosmický prostor jako chladný.
U ledu činí teplotní rozdíl okolo 70°F (21°C), ale vůči vesmíru je tady teplotní rozdíl asi 560°F (236°C). V termodynamice platí, že množství záření se rovná teplotnímu rozdílu na čtvrtou. To znamená násobit toto číslo samo sebou čtyřikrát. Tento ohromný nepoměr mezi tělesnou teplotou a teplotou vesmíru odůvodňuje proč musíme pociťovat temnou oblohu jako chladnou, i kdyby byla vzdálená spoustu světelných let.

DRUHÝ EXPERIMENT - VYVRÁCENÍ EXISTENCE SKLENÍKOVÉ VRSTVY
Třetí část našeho pokusu je experiment na pouze myšlenkové úrovni, protože se nikdy nezdaří - nemůže nikdy fungovat. Pokud by zde byla vrstva "skleníkových" plynů, vracejících zpět dolů teplo vyzařované od Země a takto zvyšujících pozemskou teplotu, pak by tu měla být ve formě plynové vrstvy i v noci. Proč by měla někam zmizet, jen proto, že zapadlo Slunce? Nemohla a také nemizí. A dále. Jestliže "skleníková vrstva" existuje, potom byste při experimentu s dlaní za jasné hvězdnaté noci nemohli cítit chlad vesmíru, protože "skleníkové plyny" by odrážely teplo zpět, úplně stejně, jako mraky, a necítili byste chlad prostoru. Bylo by to úplně stejné, jako za oblačné noci, jen s tím rozdílem, že by bylo vidět hvězdy.
Experiment s dlaní jsem předvedl svým studentům už před více než čtyřiceti roky. Vždy fungoval a funguje samozřejmě dodnes. Ukazuje se tedy, že neexistuje žádná vrstva"skleníkových plynů " odrážejicí teplo zpět na Zemi a k váš dlani - nikdy tam nebyla a nikdy ani nebude.

JAK SI Z NÁS VĚDECKÉ KNĚŽSTVO TROPÍ ŠAŠKY
Proč "skleníkoví kněží" z NASA dělají z lidí hlupáky, s jejich údaji a falešnou vírou, jíž je nové "náboženství" zvané Globální Oteplování Kvůli Skleníkovému Efektu. Je to prosté. Použili nástrojů, které popsal v proslulém abdikačním projevu prezident Eisenhower. Využili satelitů shlížejících na Zemi, a pak počítačů k vytvoření fiktivních modelů, jejichž pomocí mohou na přání vyprodukovat libovolný, tedy i absolutně klamný výsledek. Je to totiž velmi komplikovaná a přitom zmatečná metoda. Používají teploměrů umístěných v prostoru na satelitech shlížejících k Zemi k měření stovek tisíc referenčních bodů na jejím povrchu. Pak zjistí "průměrnou" teplotu Země. Ta se ovšem ustavičně mění, dnem a nocí a také kvůli počasí a ročním obdobím.
Pak "kněží" v NASA zjišťují průměrnou energii přicházející ze Slunce, jež ohřívá Zemi. Jenže sluneční energie rovněž ustavičně kolísá v ročních obdobích, během 11- letých cyklů slunečních skvrn a každodenně, podle počtů slunečních skvrn, slunečních protuberancí a vypuzení koronální masy, což všechno nepřetržitě mění množství ze Slunce přicházející energie. Pak naši "skleníkoví kněží" hbitě odečtou jeden průměrný výsledek od druhého průměrného výsledku a praví: "Vidíte? Náš model ukazuje, že teplota Země je o několik stupňů vyšší než by měla být podle předpovědí jiného počítačového modelu, takže tam musí být skleníková vrstva reflektující teplo zpět k Zemi." Nevěřte tomu. To je jednoduše jen svaté Písmo "skleníkově-počítačového náboženství".

KDE NOVÉ "NÁBOŽENSTVÍ" SELHALO
Chyba či omyl v metodě těchto "kněží" spočívá v tom, že SHLÍŽELI DOLŮ z vesmíru a po mnoho let měřili teplotu Země v milionech referenčních bodů. Pak nalezli fiktivní "průměr". Namísto toho, mohli jednoduše obrátit tytéž snímače teploty, jako mají na satelitech, a pak, jednoduše přímo ze země, vybrat jediný referenční měřící bod kdesi NAHOŘE v prostoru. Tedy udělat přesně totéž, co jsme udělali s vlastním senzorem - naší dlaní, abychom si prokázali, že "skleníková vrstva" neexistuje. Místo miliónů měření družicemi shlížejícími DOLŮ jednoduše obrátit tento experiment a provést jedno jediné měření směrem VZHŮRU. Může být něco ještě jednoduššího? Tento postup nepotřebuje žádné počítačové modely ani výpočty. Jediné měření za průzračné hvězdnaté noci buď prokáže anebo vyvrátí existenci nebezpečné "vrstvy skleníkových plynů".
Abychom se vrátili k skutečné vědecké úrovni, v padesátých letech experimentátoři poprvé opravdu přesně změřili teplotu kosmu. A zjistili, že jí vlastně není absolutní nula, ale je zde zbytková teplota přirozeného pozadí, asi 3 stupně Kelvina. To jsou jen 3 stupně nad absolutní nulou, tedy opravdu velký chlad. Jejich citlivý přístroj ovšem fungoval jen za jasné hvězdnaté noci. Za oblačných nocí je teplota oblohy asi 300 stupňů Kelvina, což zhruba odpovídá teplotě ruky nebo spodní části oblaků na obloze.
Proč to říkám? Žádný z astronomů, kteří měřili teplotu přirozeného pozadí univerza nikdy neřekl: "Jak můžeme změřit teplotu prostoru, když tady máme mohutnou zrcadlící skleníkovou vrstvu, jejíž teplota je 300 stupňů Kelvina. Proto nikdy nemůžeme měřit pozadí, které má jen 3 stupně Kelvina." Nic takového žádný astronom nikdy neřekl, a to už samo o sobě platí jako absolutní důkaz toho, že žádná vrstva "skleníkových plynů" prostě neexistuje. Vůbec žádná. Každý, i ten sebenepatrnější skleníkový efekt, by zjevně zvedl teplotu pozadí noční oblohy o stovky stupňů Kelvina. Tak, a teď pojďme ještě o kousek dál .

TŘETÍ EXPERIMENT - CO STOUPÁ?
Toto je prostinký zábavný experiment, který mohou dělat i děti a vypovídá hodně o vědeckých principech. Vezměte dva balonky a nafoukněte je do stejné velikosti, asi tak na průměr 30 centimetrů, podle možností balonků. Velikost tady není důležitá, prostě jen musí být po nafouknutí stejně velké. Jeden z principů chemie a termodynamiky říká, že jestliže máme dva přesně stejně velké balonky, bude v každém z nich přesně stejné množství molekul plynu.
Pokročilí studenti zjistí, že toto množství molekul má fyzikální název a také jak vypočítat jejich počet. Ale ponechme to stranou a řekněme, že v balonku máme milión molekul. Protože vzduch sestává z převážné většiny z dvojatomových molekul dusíku a kyslíku, jsou v každé molekule vzduchu dva atomy. Takto jsou uvnitř každého balonku přesně dva miliony atomů. Jestliže oba obsahují stejné množství molekul a atomů, pak by měly mít přesně stejnou váhu. Jestliže oba balonky zvednete a pustíte, budou se pomalu snášet dolů k podlaze.

CO NESTOUPÁ
Teď vezměte další balonek a místo vzduchem ho nafoukněte do stejné velikosti kysličníkem uhličitým. Molekuly CO2 sestávají z dvou atomů kyslíku, úplně stejně, jako vzduch, ale pak je kromě toho uvnitř každé molekuly ještě atom uhlíku navíc. Proto se tomu také říká di-oxid uhlíku - jinak řečeno: v každé molekule je jeden atom uhlíku a dva atomy kyslíku. A tak, když máme stejně velký balonek naplněný CO2, jsou v něm teď namísto pouhých dvou milionů atomů TŘI miliony atomů. To znamená, že balonek s CO2 má o polovinu vyšší váhu než balonek naplněný vzduchem. Ve vědě se tomu říká specifická hmotnost, a ta je pro CO2 1,5 krát vyšší než pro vzduch. To znamená, že váží o polovinu více než 1,0 - což je specifická váha vzduchu. Toto je jako zvážit dva tenisáky, a potom tři tenisáky a konstatovat, že tři tenisáky váží mnohem víc než dva. Čili balonek s CO2 je mnohem těžší než vzduch. Když ho zvednete a pustíte, spadne na zem jako kámen. Proč? Protože je mnohem těžší než vzduch.
Co to prokazuje? Molekuly CO2, produkované třeba automobily spalujícími uhlovodíky, netvoří plyn který stoupá kilometry vysoko do atmosféry kde vytváří tlustou vrstvu kysličníku uhličitého odrážející teplo - vrstvu "skleníkových plynů". Ne ne. Jestliže jste někdy pozorovali smog vycházející z automobilů víte, že se plazí blízko u země, a pak přes noc zaniká. V průběhu dne stoupne ve vzduchu nanejvýš do několika set metrů, ne výš. Proč zaniká? Protože všechny složky smogu, jako: CO2, ozón a saze z nespálených uhlovodíků, jsou všechny mnohem těžší než vzduch a přes noc, když je chladno a bezvětří, to všechno klesne k zemi. Nic z toho se nevznese magickou silou vzhůru, aby tam vytvořilo "skleníkovou vrstvu".
Ve vzduchu se sice mohou vznášet horkovzdušné balony, ale stroje těžší než vzduch, například letadla, se nevznesou samy od sebe, natož aby na obloze vytvořily tlustou vrstvu z těžkých letounů. To se nikdy nestane, nemůže nikdy stát a nikdy ani nestalo. A nemůže se to stát ani s CO2, který je také mnohem těžší než vzduch.
Jak jsme si právě ukázali, nejste odkázáni na kázání "kněží skleníkového efektu". Můžete si to všechno zkusit ověřit sami pro sebe třemi uvedenými jednoduchými experimenty.
Zdroj: WM magazín
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.