Zisti kto si a rob to úmyselne.

AIPAC a americká vláda

5. května 2009 v 10:36 | afinabul |  Bratia
Žádat po americkém justičním systému, aby spravedlivě a bez politických tlaků rozhodl zapeklitý případ špionáže ve prospěch cizího státu, je velmi složité, ne-li nemožné, uvědomilo si zřejmě federální státní zastupitelstvo soudě ze stáhnutí obvinění v případu Rosen a Weissmann. A o co že v dané kauze vlastně šlo?
Začněme popořadě a nejprve si řekněme něco o osobě Steve J. Rosena. Tento Američan židovského původu vyučoval v sedmdesátých letech sociální vědy na Univerzity of Pittsburgh, Brandeisově univerzitě a Australské národní univerzitě, rovněž byl aktivní i v rámci think-tanku Rand Corporation, v němž zastával významnou funkci přidruženého ředitele programu národně-bezpečnostních studií. V roce 1982 pak jeho řady opustil, aby se záhy stal členem Americko-izraelského výboru pro spolupráci (AIPAC), v jehož řadách si vydobyl značného uznání převážně ze strany osob nakloněných prosazování izraelských zájmů v americké zahraniční politice a jejich preference před americkými. Do roku 2005 se vypracoval až na ředitele odboru zahraniční politiky a jeho úkolem bylo přímo vyjednávat s nejvyššími exponenty americké politiky, zodpovědnými za mnohá klíčová rozhodnutí v oblasti geopolitického směřování USA.

Mezi Rosenovy "zásluhy" pro Spojené státy patří i působení na Reaganovu administrativu v otázce užšího propojení americké a izraelské zahraniční politiky prostřednictvím dokumentů typu "Strategická cena Izraele," jež vedly prezidenta Reagana k podepsání smlouvy o strategické spolupráci mezi USA a Izraelem, ve snaze o eliminaci sovětské zahraniční politiky. Po roce 1990 se centrem Rosenovy pozornosti stal Írán, jehož představitele obviňoval z podněcování teroristických aktivit a nabytí zbraní hromadného ničení, a z toho důvodu manévroval Clintonovu administrativu až k uvalení sankcí pro všechny americké společnosti na investování do íránského ropného bohatství. Rosen se taktéž angažoval i v izraelsko-palestinských vztazích a za své kroky si vysloužil kritiku i z jisté části izraelských pravicových kruhů, podle jejichž názoru by měla izraelská zahraniční politika řízena legitimně zvolenou vládou z Tel Avivu, nikoli proizraelskými lobbyisty ze zahraničí. O Rosenově důležitosti pěla ódy i americká mainstreamová masmédia, konkrétně New York Times na jeho adresu prohlásily, že se jedná o jednoho z nejvlivnějších členů skupiny AIPAC s rozvětvenými kontakty v Bushově administrativě i v zahraničí. Izraelský deník Haaretz pak v dubnu 2005 poznamenal, že "je v očích mnohých ztělesněním samotného AIPACu."
Právě rok 2005 znamená v Rosenově životě podstatný obrat, když se jeho ovlivňovatelská činnost dostane do hledáčku FBI, jež vůči němu a jeho kolegovi Keithu Weissmanovi shromáždila dokumenty svědčící o špionáži obou mužů ve prospěch Tel Avivu. Dne 4.srpna 2005 byli Rosen a Weissman obžalováni ze spáchání trestných činů na základě zákona o špionáži z roku 1917. Obžaloba jim konkrétně kladla za vinu, že informace týkající se národní obrany, jimiž na základě zákonného nabytí disponovali nebo k nim měli přístup, přímo či nepřímo vědomě předávali osobám, jež k jejich nabytí nebyly oprávněny, přičemž se lze oprávněně domnívat, že tyto informace byly předány s úmyslem poškodit USA ve prospěch cizího státu, což je porušení článku 18, sekce 739(d) a 739 (e) výše zmíněného právního předpisu.
Obhájci Rosena s Weissmanem ve snaze očistit své klienty z podezření použili těžkého kalibru a vyžádali na soudu výslech čelních představitelů Bushovy administrativy s cílem, dokázat, že tyto osoby dále předávaly naprosto totožné informace, jako Rosen s Weissmanem. Konkrétně se jednalo o Condoleezu Riceovou, Stephena Hadleyho, Paula Wolfowitze, Richarda Armitage a několik dalších, kteří byli přinuceni vypovídat pod přísahou. Případ dospěl k zajímavému dílčímu závěru v roce 2006, kdy byl ke třinácti létům vězení odsouzen Lawrence A. Franklin, jemuž byla prokázána konspirace a špionáž ve prospěch Izraele. Právě Franklin, jenž byl zaměstnancem Pentagonu spoluzodpovědným za vedení politiky úřadu vůči Íránu, měl podle dokumentů FBI předat přísně tajné informace týkající se situace v Íránu Rosenovi a Weissmanovi v restaurantu Tivoli ve virginském Arlingtonu. Tyto informace pak měly následně být oběma muži svěřeny do rukou izraelských tajných služeb. I přes to, že se Franklin hájil ideologickými motivy a bezpečnostními zájmy USA, a poukazoval, že jeho cílem bylo efektivně ochránit Ameriku před hrozbami ze strany Íránu, byl za svoji snahu odměněn třinácti lety vězení. Franklin měl být v aktivním kontaktu s Naorem Gilonem, šéfem oddělení politických věcí izraelské ambasády ve Washingtonu, podle dokumentů FBI se s ním měl několikráte sejít a poskytovat mu politicky citlivé informace. Není od věci podotknout, že Gilon si v souvislosti s tímto případem narozdíl Franklina vydobyl slušné renomé a stal se čelním členem týmu novopečeného izraelského ministra zahraničí Avigdora Liebermanna.
Obětním beránkem případu celosvětového dopadu se tedy viditelně stal Franklin, Rosenovi a Weissmanovi se nakonec i díky podpoře dalších vlivných lobbyistů podařilo vyváznout bez trestu. Těsně před finálním vyústěním celé kauzy ještě hladinu rozvířila členka kongresu židovského původu Jane Harmannová, jež se měla nechat slyšet, že vyvine na americkou vládu nátlak s účelem zmírnění sankcí pro oba členy AIPACu. Ať již se její zapojení do případu prokáže či nikoli, oba dva pánové žijící a dýchající pro Izrael si zanedlouho mohli oddechnout, neboť státní zastupitelství v pátek 1. května prohlásilo, že stahuje veškeré vůči nim zaměřené žaloby. Oficiálním důvodem pro tento krok mělo být, že se na základě důkazních požadavků vznesených soudem v přípravném řízení ukázalo být pro vládní orgány nemožné shromáždit dostatečné množství důkazních prostředků nutných k odsouzení obou jedinců.
Weissmanův obhájce Baruch Weiss tento defenzivní krok federální vlády přivítal s povděkem, když jej označil za "vítězství prvního ústavního dodatku." Podle jeho názoru by odsouzení jeho klienta způsobilo precedens spočívající v perzekuci třetích osob, jež od vládních zdrojů obdržely informace, které se posléze ukázaly být velmi citlivými k tomu, aby kdy byly zveřejněny. Podle Weisse způsobilo celé trestní stíhání Rosenovi a Weissmanovi nesmírné těžkosti, neboť nemohli pracovat. Nevyřčená otázka zní, jakou práci měl vlastně na mysli a komu by pak její výsledky měly vlastně sloužit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.