Zisti kto si a rob to úmyselne.

Mráz přichází z Fedu

24. října 2009 v 18:48 | afinabul |  NBS
Obří ztráty jsou nejčastěji umořovány mírnou, veřejností bez řečí přijímanou inflací
Píše se rok 1913. V americkém Kongresu je těsně před Vánoci za velmi podivných okolností schválen extrémně kontroverzní Zákon o federálních rezervách. Poté, co je zákon během několika hodin podepsán prezidentem Wilsonem, vzniká instituce, která ve dvacátém století ovlivnila americkou ekonomiku jako žádná jiná, Federální rezervní systém (Fed).
Zřízení Fedu bylo obrovským úspěchem kruhů napojených na Wall Street, přičemž hlavní slovo při vyjednávání o výsledné podobě instituce měly lidé sdružení v Národní měnové komisi a úzce napojení na podnikatelská impéria J. P. Morgana, Kuhn-Loeba a Rockfellera. Tito stáli proti většinovému mínění americké veřejnosti - mj. i proto byl zvolen nezvyklý název, neboť v Evropě běžně užívané označení centrální, resp. národní banka by v USA nemělo šanci na prosazení.
Federální rezervní systém ve vleku bank U zrodu Fedu stálo pokrevní bratrství Wall Street a nejvyšších pater federální moci, přestože původně měla tato instituce postavit hráz vlivu největších amerických bankéřů na povahu měnové politiky. Dodnes tak bývá zřízení Fedu označováno některými ekonomy za konec liberální Ameriky; v roce 1913 byly podle tohoto názoru "americkým občanům ukradeny peníze".
Fed jako kvazisoukromá (nikoliv státní, jak jsem tomu zvyklí v Evropě) instituce ovládá monetární systém největší ekonomiky světa a kontrolní mechanismy, kterým by Fed reálně podléhal, nejsou de facto žádné. Americkou centrální banku tak od samého počátku ovládají největší bankovní domy a za neporušitelné pravidlo je považováno personální propojení Fedu a špiček úřadů rozhodujících o fiskální politice, tedy zejména ministerstva financí a patřičných výborů obou komor Kongresu.
Zpět do současnosti. Ekonomické rubriky letošního podzimu jsou plné překvapivých - a veskrze pozitivně kvitovaných - informací o výsledcích hospodaření největších amerických bank. To je považováno za další potvrzení vysněného konce recese a neklamný příznak počínajícího oživení. Jsou to právě velké bankovní domy, které jako první ve svých výsledovkách přinášejí dobré zprávy a předpokládá se, že v brzké době přijdou stejně radostné informace i z reálné ekonomiky.
Bohužel něco takového není vůbec jisté. I v případě, že se oživení dostaví, bude velmi mělké a ztráty, které přinesla krize životní úrovni běžného spotřebitele, budou sanovány mnohem pomaleji, než tomu bylo v případě tragických výsledků hospodaření velkých bank.
Jak je možné, že instituce, které jsou považovány za epicentrum finanční krize a jejichž nakládání se svěřenými prostředky přineslo ztráty o několik nul přesahující představitelné částky, jsou tím prvním, kdo ohlašuje oživení? Odpověď je velmi prostá a od roku 1913 opakovaně tatáž - stalo se tak díky masivním intervencím navzájem propojených institucí ovládajících centra monetární a fiskální politiky. Veřejnost lačnící po krvi byla ukojena obětováním Lehman Brothers, a snáze tak překousla neskutečné částky jdoucí na pokrytí škod napáchaných za podpory Fedu americkou bankovní elitou. Svět měl uvěřit tomu, že viníkem všeho jsou tajemná toxická aktiva, což je jeden z nejúžasnějších triků, který se renomovaným finančním kouzelníkům povedl.
Století inflace Velká hospodářská krize konce dvacátých let byla dítětem desetiletí, kdy elitní bankéři a ekonomové plédovali pro nové měnové nástroje, mající eliminovat hospodářský cyklus. Již tehdy se hovořilo o potřebě "financial inovations" a o nutnosti přehodnocení přežilých regulačních nástrojů. Výsledkem byly zatím nejhlubší zaznamenané cyklické výkyvy, přijetí deficitního financování jako normy a… inflace jako součást každodenního ekonomického života, jako jev, který i mnozí respektovaní ekonomové považují v rozumné míře (jak jinak) za přijatelný a dokonce svým způsobem zdravý.
Ekonomové nazývají 20. století v USA (ale platí to i pro většinu ostatního světa) za "století inflace". Není sporu, že inflace do Spojených států přišla s institutem centrální banky jako nástroje, kterým zakladatelské bankovní instituce získávají prostředky daňových poplatníků v případě, že se jejich hospodaření ocitne v červených číslech. O viditelnou, přímou finanční pomoc, jako tomu bylo v právě skončivším fiskálním roce v USA, jde velmi zřídka - mnohem častěji jsou tyto obří ztráty umořovány mírnou, veřejností bez řečí přijímanou inflací. Sledujeme-li tedy skvělé zprávy z amerických bank, politujme tamní daňové poplatníky - právě oni totiž tyto radostné zvěsti hodně draze zaplatí.
***
I v případě, že se oživení dostaví, bude velmi mělké a ztráty, které přinesla krize životní úrovni běžného spotřebitele, budou sanovány mnohem pomaleji, než tomu bylo v případě velkých bank

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.