Zisti kto si a rob to úmyselne.

Orwell 2010

29. března 2010 v 1:29 | afinabul |  Ponerológia
Místo klíčů máme čipové karty, místo jízdenek elektronické tramvajenky... Při všem, co děláme, nás sleduje stále více kamer. Někdo také ví, v kolik jsme ráno vstali, jaké léky bereme a jaké knihy čteme. Soukromí v digitální éře přestalo existovat.
reklama

Big Brother

Tagy
Představte si, že vám v restauraci odmítnou přinést knedlo, zelo, vepřo s odůvodněním, že máte příliš vysoký cholesterol. Nebo proto, že jste letos ještě nezaplatili daně. Zní to jako utopie? Bohužel, je to až nebezpečně reálné. A technologicky už stoprocentně možné. Stačilo by jen, aby se údaje z platební karty propojily s databázemi ministerstva zdravotnictví nebo finančního úřadu, o jejichž rozlehlosti často ani nemáme tušení.
Rok 1984, do nějž spisovatel George Orwell umístil svou vizi totálně kontrolované společnosti, je dávno pryč. Pryč je také všemocný dohled komunistické tajné policie. "Velký bratr", který nás hlídá dnes, sice nevyznává tak silnou ideologii, ale zato má mnohem dokonalejší technologické zbraně. Slušní lidé se nemusejí bát, znějí argumenty technooptimistů, kteří neradi odmítají nová technologická lákadla. Smyslem dohledových systémů je přece ochrana těch "hodných" před těmi "zlými". A smyslem sbírání dat o každém z nás vylepšení chodu naší společnosti. Jenže honba za desperáty může smést i ty, kteří pouze nějak vybočují. A databáze, které nám mají ulehčit život, nám ho mohou naopak pěkně zkomplikovat, když se dostanou do rukou nepovolaných.
Platíme si vlastní sledování
V Orwellově světě byly lidem technologie zajišťující jejich dohled ordinovány shora. Dnes jsme pod dohledem, aniž bychom si to uvědomovali. Trousíme svá osobní data na potkání a prostřednictvím technologií je sdílíme s čím dál tím větším počtem lidí. Často přitom ani nevíme, jak se uchovávají a jak se s nimi nakládá. A tak jsem se rozhodla, že se na jeden březnový den stanu důslednější ochránkyní svého soukromí. Budu si všímat, kde všude za sebou nechávám stopy, a budu se zajímat o to, co se s nimi děje.
O první kousek intimity přijdu hned po probuzení. Zapnu mobilní telefon, ten se přihlásí do sítě a od té doby někdo ví, že jsem právě vstala a kde se nacházím. To samé se stane, když zapnu počítač a připojím se na internet. Kromě toho, kdy jsem se nalogovala a odlogovala, má onen "kdosi" přehled i o stránkách, po kterých surfuji. Od roku 2005 musí operátor po dobu šesti měsíců uchovávat záznam o každém e-mailu, přístupu na web, telefonním hovoru i SMS. Do databází má přístup policie a zpravodajské služby pro případ, že bych se ztratila nebo spáchala trestný čin. Jenže - jak pravděpodobné to je u průměrného smrtelníka? "Je to jako kdyby někdo argumentoval tím, že jelikož kdokoli může spáchat trestný čin, tak za každého postavíme pro jistotu jednoho policistu, který ho bude neustále sledovat," říká Filip Pospíšil z neziskové organizace Iuridicum Remedium, která se zabývá ochranou lidských práv a soukromí. Veškeré náklady, které jsou s uchováváním dat spojeny - podle odhadů jde o stovky milionů ročně - navíc operátorům a internetovým provozovatelům hradí stát. Paradox nad paradoxy: vlastní sledování si tak dokonce platíme z daní. Po ústavních soudech v Rumunsku a Bulharsku tento implement evropské směrnice zrušil počátkem měsíce také německý ústavní soud. Všechna data nařídil okamžitě smazat.
O něco podobného se nyní bude na popud Iuridicum Remedium u Ústavního soudu snažit také skupina 46 českých poslanců. Vadí jim, že nejsou řádně vymezena pravidla přístupu k uloženým datům - například není stanoveno, kvůli podezření z jakých trestných činů je možno komunikaci šmírovat. Osoby, jejichž osobní údaje byly takto sledovány, se o tom nemusí nikdy dozvědět, a tedy se ani nemohou bránit. Informace lze využít nejen k analyzování činnosti a pohybu osob v minulosti, ale i k velmi přesnému předvídání do budoucna. Přitom 70 procent trestných činů se domlouvá pomocí předplacených karet, které jsou anonymní.
Že by někoho mohlo napadnout cenné údaje zpeněžit, přitom zdaleka není jen výplodem paranoidní mysli. Tak například ve Spojených státech, kde legislativa ochranu soukromí příliš neřeší, už několik operátorů zavedlo službu pro rodiče: za zhruba patnáctidolarový poplatek mohou díky informacím od telefonních provozovatelů získat kontrolu nad pohybem svých dětí. Na speciální webové stránce si dokonce mohou nastavit oblast, kde se má jejich dítě pohybovat, a požádat o upozornění, jakmile se dostane za její hranice.
Nebudeme se vyjadřovat
Ještě jsem ani neopustila byt a už o mně někdo ví, že jsem volala kamarádce do Itálie, dostala čtyři nové e-maily a přes internet objednala psovi granule. Vyrážím z domova. Míjím drogerii a rozhodnu se v ní zastavit pro pastu na zuby, která mi ráno došla. "Máte kartu Active Beauty?" ptají se mě u poklady jako vždycky. Snaha obchodů vlákat nás do klubu je neomylným důkazem toho, jak cenné jsou naše osobní údaje. Princip je jasný: Ty dáš své jméno, adresu, věk, e-mailovou adresu a pravidelně nás budeš zásobovat údaji o svých nakupovacích zvyklostech, my ti za to slevíme pár procent. Jsou to přitom právě komerční a marketingové účely, kvůli kterým firmy rády zapomínají na to, že moje osobní údaje jsou pořád moje, i když jsou to oni, kdo je uchovávají a využívají.
Když Iuridicum Remedium před lety zaslalo 32 vybraným obchodním řetězcům dotazník s několika desítkami otázek ohledně zpracování osobních údajů, jediná firma, která dotazník vyplnila, byla Delvita. "A i ta ,zapomněla' odpovědět na některé nepříjemné otázky, jako zda je zákazník informován o tom, že má možnost se podívat na záběry z kamer, které ho zachytily, či zda je o zpracování osobních údajů informován Úřad pro ochranu osobních údajů," popisuje Filip Pospíšil. Podobně jsem ve snaze zjistit, jak s mými údaji nakládají, pochodila i já. "Je to problematika poměrně složitá a laický popis bychom mohli zpracovat až v týdnu od 29. března," odpověděli mi začátkem března z O2, kteří mi zajišťují internetové připojení. "Bylo rozhodnuto, že se k tomuto dotazu nebudeme z naší strany vyjadřovat," napsali mi dokonce z drogerie DM. Z Vodafone a Billy, kde také slýchám u poklady "Máte Billa kartu?" přišly odpovědi o něco vstřícnější, přesto formulace "osobní údaje využíváme pro interní, marketingové a propagační účely" bych stále nenazvala vyčerpávající. Svědčí to o jediném: společnosti nejsou na podobné dotazy připravené, protože se jich na ně zřejmě nikdo neptá.
Ceny na míru
Vzpomínám, jak mě děsily scény z filmu Minority Report, kdy jde Tom Cruise po ulici, billboardy ho zdraví jménem a nabízejí mu to, co má rád. To vše už je dnes technologicky možné. A minimálně ve formě experimentů se to také děje. Revoluci v marketingu umožňují takzvané rádiové identifikační čipy (RFID), které se začaly používat pro označení zboží v logistice. Pak se jimi označoval dobytek. A dnes - zabudované třeba právě do věrnostních karet - už dohledují i lidi. Personalizované RFID-nakupování zkoušel před lety například německý řetězec Metro. Na vozíkách byly připevněné miniaturní počítače, které identifikovaly zákazníky podle klientské karty a na základě uloženého seznamu posledních nákupů mu doporučily nákup nového zboží. Tomu přizpůsobily ceny na digitálních cenovkách: "Minule kupoval těstoviny, dnes mu zkusím před očima zatraktivnit cenu italského vína." Kvůli protestům řetězec nakonec projekt zrušil, s podobnými experimenty se ale stále pokračuje.
I bez čipů, které sledují naše kroky po obchodě, ale informace nasbírané prostřednictvím věrnostních karet přinášejí obchodníkům cenné informace. "Například, co s čím lidé kupují. Spolu s věcmi, co jdou na dračku, pak mohou nabízet to, co se příliš neprodává. Nebo zjistit, odkud k nim zákazníci dojíždějí a jestli by se nevyplatilo postavit někde další pobočku," vysvětluje Filip Pospíšil.
Někdo se dívá
V místnosti za zataženými roletami sedí pět policistů - čtyři muži, jedna žena. Každý z nich má před sebou čtyři monitory, na zdi před nimi visí obrovské plátno a na něm osm zvětšených záběrů z kamer. Karlův most, prostor pod Orlojem, Poděbradská plná aut. Je odpoledne, takže hrozí spíš vandalismus nebo drobné krádeže v davu turistů. V noci budou zaměstnanci operačního střediska ředitelství městské policie v pražské Korunní ulici sledovat spíš parkoviště, kam se stahují zloději aut, nebo parky, kde se zdržují narkomani a bezdomovci.
Každý z policistů má před sebou joystick. "Většinu kamer je možno natočit nebo přiblížit. A třeba se takhle podívat, co tady teď dělá tenhle pán...," předvádí mi Josef Chládek a přibližuje záběr muže, který se sklání u domu až tak na blízko, že bychom mu mohli spočítat vlasy na hlavě. "Aha, vybírá z bankomatu," říká trochu zklamaně. "Podezřelý předmět v odpadkovém koši před domem? Jaká adresa? Počkáte na hlídku?" ptá se Chládkova kolegyně ženy, která právě zavolala linku 156. Na jednom z monitorů si v mapě vyhledá kýženou ulici, klikne na nejbližší kameru a záběr z ní zvětší na vedlejším monitoru. "To je asi ona," ukazuje na ženu na záběru. Už nikdy se nebudu dloubat na ulici v nose, slibuju si.
Pražský městský kamerový systém obsahuje v současné době 560 kamer. Další stovku má Technická správa komunikací na sledování provozu na silnicích, 375 kamer je na školách a školkách v městských částech Praha 8 a 11. Spolu s 1200 kamerami, které má dopravní podnik v metru a na zastávkách, je to bezmála dva tisíce ok, která na Prahu shlížejí. Toto číslo se brzy téměř ztrojnásobí - do roku 2015 chce Dopravní podnik nainstalovat 3500 kamer do autobusů. (A je za to zhusta kritizován ochránci soukromí.)
Ještě před třinácti lety nebyla v Praze jediná kamera. Od té doby jich přibývá téměř geometrickou řadou. Policie si pochvaluje, kolik trestných činů a přestupků díky nim odhalila. "Těch pět set kamer nahrazuje práci odhadem až dvou tisícovek policistů," tvrdí náměstek pražského primátora pro bezpečnost a legislativu Rudolf Blažek. A vyhovuje to i lidem. Že by kamer mělo ještě přibýt, se v průzkumech pravidelně nechává slyšet přes 90 procent respondentů. Rudolf Blažek souhlasí. A upozorňuje, že kromě kvantity se bude zlepšovat také kvalita. Město by například velmi stálo o kamery, které dokážou rozeznat rysy lidské tváře a odhalit tak například hledanou osobu. Nebo takové, které upozorní na podezřelá zavazadla. Systémy, které spustí alarm, když se někdo přiblíží, už fungují na některých pražských památkách, třeba na svatém Václavu na Václavském náměstí.
Naše kamery jsou nenápadné
Kromě "městských" kamer přibývá také těch "soukromých". Před své provozovny je umisťují banky, směnárny nebo zlatnictví. Spolu s tím, jak zlevňují, přibývá i majitelů nebo správců bytových domů, které chtějí mít dění ve své budově pod kontrolou. Pokud by to někomu z nájemníků vadilo, měl by přitom docela slušnou šanci na úspěch, pokud by se se stížností obrátil na Úřad na ochranu osobních údajů. "Právo na soukromí patří mezi základní lidská práva. Právo ochránit si vlastní rohožku nebo třeba výtah před posprejováním lze tomuto právu jen těžko nadřadit. A jelikož zákon považuje společné prostory domu za vyšší úroveň soukromí než třeba venku na ulici, je tedy třeba před instalováním kamerového systému vyžádat souhlas všech nájemníků," poučuje mě předseda Úřadu na ochranu osobních údajů Igor Němec.
U nás v domě kamera zatím není, ale za cestu do práce, která mi trvá asi dvacet minut a měří pouhých 1200 metrů, jich napočítám dvaatřicet. "A to jste jich spoustu určitě ani nezaznamenala, ty naše bývají dost nenápadné," chlubí se Rudolf Blažek a já později podle seznamu, který mi dá, zjistím, že měl pravdu. Městské kamery mají výjimku, ale všechny ostatní by měly být ze zákona opatřeny cedulkou s upozorněním, že je prostor monitorován, kým a jak dlouho budou záběry uschovány. Ze všech kamer, na které narazím, tuto cedulku nemá jediná.
Přesto na tom zdaleka nejsme tak jako třeba ve Velké Británii. Pod hrozbou irského terorismu začal být od roku 1980 kolem centra Londýna budován tzv. "kruh oceli". Hustá síť nyní čítá 400 tisíc kamer. Cesta zpátky už přitom nevede - i když se hrozba útoků ze strany IRA razantně snížila, dohledový systém zůstává, a dokonce je stále rozšiřován. Loni britská vláda zašla ještě dál: asi dvaceti tisícům problémových rodin se rozhodla umístit kamery přímo do bytů. Bude tak moci kontrolovat, jestli se děti učí, správně jedí a jdou včas spát, zatímco jejich rodičům má dohled pomáhat v boji proti alkoholu a drogám.
Jednou se to může hodit
Vraťme se ale k mému experimentálnímu dni: než půjdu do redakce, musím se stavit u lékaře, který je ve stejné ulici. To mi připomíná, že systém dohledu nejsou jen kamery. Podobně zmapované nás mají také nejrůznější státní databáze týkající se vzdělání, zaměstnání, fyzického i mentálního zdraví nebo kriminálních záznamů. V tom vede na plné čáře Švédsko. "Už v roce 1987 se každý svobodný Švéd objevoval nejméně ve stovce informačních systémů, sezdaní lidé dokonce v dvojnásobku," přibližuje Daniel Slavíček, který se etikou dohledových systémů zabývá v doktorandském studiu na Fakultě humanitních studií Karlovy univerzity. Sama o sobě se každá z databází může zdát neškodná, riziko přichází s jejich propojením. "V USA byly zaznamenány případy, kdy banka rozhodovala o udělení úvěru podle údaje o vzdělání matky žadatele. Nízké vzdělání naznačovalo afroamerický původ," vysvětluje Slavíček.
Zdánlivě neškodné evidování nejrůznějších osobních údajů tak může vést k sociálnímu vyloučení. Anebo k diskriminaci na základě zdraví. Nástrojů je k tomu dost i u nás - ministerstvo zdravotnictví zřizuje v rámci tzv. Národního zdravotnického informačního systému více než tucet specializovaných registrů, v nichž schraňuje informace o hospitalizovaných, onkologicky nemocných, o rodičkách, novorozencích, potratech, lidech s vrozenými vadami, a dokonce o pacientech s kloubními náhradami nebo nemocemi z povolání. Do jednoho takového poputují od mé lékařky dost možná i údaje o mně.
Údaje se v nich uchovávají po desítky let, aniž by k tomu kdokoli z nás dal souhlas. A aniž by měl někdo "na druhé straně" představu o účelu sbírání takových informací. "Prostě je to technicky možné, a tak si někdo řekne, že by se to jednou mohlo na něco hodit. Jenže to je právě ten nebezpečný přístup: data se mohou také ztratit anebo - a to se nám vysvětluje nejhůř - můžou být za pár let zneužity jiným režimem. Jsou sice příklady, pouhých sedmdesát let staré, jak byly podobné seznamy zneužita k rasistické politice, ale teď mají všichni pocit, že to už se nemůže stát," varuje Filip Pospíšil z Iuiridicum Remedium.
Střežte si rodné číslo
Ze stejného důvodu uložil Úřad na ochranu osobních údajů druhou největší pokutu v historii (tu nejvyšší dostala banka za to, že dala počítač do bazaru, aniž by z něj vymazala data o svých klientech) Státnímu úřadu na kontrolu léčiv. Nabude-li rozsudek právní moci, bude úřad muset zaplatit dva miliony za to, že loni zřídil centrální registr, do něhož ukládal záznamy o všech vystavených receptech. "Zákon gravitace říká, že čím větší má těleso hmotu, tím víc přitahuje. Když vytvoříte tak obrovskou databázi takhle citlivých údajů, není pochyb o tom, že to vyvolá celou řadu legálních i nelegálních pokusů ji nějak využít nebo zneužít. A samozřejmě hrozí také to, že až se jednou budete chtít pojistit na život, řeknou vám ,přineste nám výpis a my se podíváme, co jste bral'," upozorňuje Igor Němec. Iuridicum Remedium za to úřadu loni udělilo cenu Big Brother v kategorii Dlouhodobý slídil. Za podobné sbírání informací o studentech základních, středních i vysokých škol získalo cenu Největší úřední slídil také Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.
Ke každé z těchto databází přitom mají přístup až tisíce různých úředníků. Od 1. ledna 2009 naštěstí platí zákon, podle kterého je při spravování jakékoli databáze nutné takzvané povinné logování - musí být zaznamenáno, kdo a kdy se do ní díval. "Všimněte si, jak od té doby utichlo zveřejňování odposlechů," pochvaluje si Igor Němec.
Propojit jednotlivé databáze a získat tak plastičtější obrázek o každém z nás lze například pomocí rodného čísla. To je u nás standardně klíčovým vyhledávacím heslem. To, že z něj navíc vyplývá pohlaví a datum narození, nemá jinde ve světě obdoby. V projektu elektronické státní správy, který se připravuje, by ho měl nahradit nějaký méně významový identifikátor. Možnosti propojení databází by měly zamezit takzvané agendové identifikátory - každá agenda bude mít jiné, zakódované číslo.
Než se tak stane, měli bychom si dávat pozor, kde všude rodné číslo trousíme. Oprávnění ho po nás požadovat má jen pár institucí, které jsou přesně vyjmenované v zákoně. Recepce podniků, kam jdeme někoho navštívit, mezi ně určitě nepatří. "Je to údaj, který ve spojení s dalšími osobními údaji stačí třeba na to, aby vás někdo s cílem získat provizi převedl na jiného operátora nebo změnil vaši zdravotní pojišťovnu. Vy se to dozvíte, až když vám přijde upomínka, nebo dokonce exekutor," varuje Igor Němec.
Podle webu privacyrights.org je krádež identity nejvíce se rozšiřujícím kriminálním činem. U nás se zatím jedná pouze o jednotlivé případy, ale například v USA už mají zkušenosti s úniky údajů o milionech držitelů kreditních karet. A to víme jen o tom, co se dostane na veřejnost.
Řekni mi, co čteš
Přicházím do práce. Turniket mě vpustí po přiložení čipové karty. Primárním účelem je zamezit vstupu cizích osob, ale databáze, do které data tečou, by samozřejmě mohla být i cennou studnicí informací pro mé nadřízené. Hlavně si musím dát pozor, abych kartu neztratila. Na rozdíl od starého dobrého klíče je totiž vázaná na mé jméno a automaticky se předpokládá, že když ji někdo přiloží a dveře se otevřou, jsem to já. V případě zneužití to bude na mně. Elektronická identita platí v dnešním světě víc než ta reálná.
Zapomenout na soukromí musím také, jakmile zaplatím za oběd platební kartou. Údaje o mojí osobě, transakci i obchodníkovi, který ji provedl, jdou okamžitě nejen do mé banky, ale také do společnosti Visa, která mi kartu vydala. Z práce jdu do knihovny. I ta - jak jinak - uchovává údaje o tom, kdo si co půjčuje za knihy. Koho může zajímat, co čtu? Tak třeba americké bezpečnostní složky, které v rámci protiteroristických opatření vyžadovali, aby jim knihovníci hlásili každého, kdo si půjčuje podezřelou literaturu. Chtělo by se vám na výslech jen proto, že jste si chtěli přečíst něco o islámu?
A to naštěstí nemám Opencard. Také projekt elektronické "tramvajenky", se kterou by se časem mělo dát chodit i do knihovny, do zoo nebo platit za parkování, dostal od Iuridicum Remedium cenu Big Brother pro největší slídily. "V první fázi si zvolili čip a jeho zabezpečení, které šlo velice snadno překonat, takže kdokoliv, kdo měl čtečku za pár tisíc korun, mohl bez vědomí lidí, kteří měli kartu v kapse, přečíst jméno, pohlaví a věk až ze vzdálenosti patnácti centimetrů. To je, jako byste chodila po městě s otevřenou občankou nebo měla údaje z ní napsané na čele," popisuje Filip Pospíšil. Po intervenci neziskové organizace výrobce karty zlepšil zabezpečení čipu a snížil objem dat na něm. Zavedl také zcela anonymní variantu karty, která je ovšem zatím dražší než ta personalizovaná. Diskriminuje tak ty, kteří chtějí chránit své soukromí.
Soukromí předem
Podle mezinárodní společnosti Privacy International je Česko v žebříčku ochrany soukromí svých občanů na 18. místě. "Z hlediska sledování na tom nejsme zdaleka tak špatně jako třeba Velká Británie, zákony máme určitě lepší než Spojené státy. Horší je to s povědomím lidí o rizicích, i když v tom jsou na tom hůř v mnoha západních zemích, které nemají zkušenost s totalitním režimem," popisuje Filip Pospíšil.
V čele žebříčku stojí Kanada, kolébka nového oboru, který nás má před totální ztrátou soukromí ochránit. Říká se mu "privacy by design", což by se dalo přeložit jako "soukromí předem" - zjednodušeně řečeno jde o to, myslet na ochranu soukromí už při vytváření sledovacích technologií. Když vyvineme ještě lepší čip na označení zboží, vymyslet rovnou jeho "zabijáka", který ho deaktivuje, jakmile výrobek zaplatíme. Nebo kamery, které retušují lidské tváře rovnou, a ne až po sesbírání dat.
Den končí a svět je zaplněn dalšími stovkami mých digitálních stop. Vypínám mobil a jdu si lehnout. Snad aspoň sny budou jen moje.
Jak si chránit soukromí
1. Sdělujte jen nejnutnější minimum osobních údajů. Pokud se vám zdá, že jich někdo požaduje příliš, zeptejte se, na co je potřebuje. Například na recepci firmy, kam jdete někoho navštívit, nemají právo požadovat vaše rodné číslo.
2. Nenechávejte nikomu svůj občanský průkaz. Chce-li vás někdo identifikovat, třeba v půjčovně lyží, má právo si identifikační údaje opsat, ale ne si nechat občanský průkaz v zástavě. Nikdo také nemá právo si bez vašeho souhlasu opatřit jeho fotokopii.
3. Nerozdávejte zbytečně své rodné číslo. Funguje jako klíčové slovo do mnoha databází, riziko jeho zneužití je velké.
4. Neposílejte citlivé osobní údaje (telefonní číslo, heslo, adresu, číslo kreditní karty nebo rodné číslo) e-mailem, nepište ho na chat, internetová fóra ani do svého profilu na sociální síti. Uvědomte si, že žádná elektronická komunikace není soukromá, pokud není zašifrovaná.
5. Vyhýbejte se sociálním sítím. Pokud už si na nich profil založíte, nastavte si ho na co nejmenší viditelnost pro neznámé osoby a sdělujte na něm co nejméně citlivých a osobních údajů.
6. Všímejte si, kde všude jsou nainstalované kamerové systémy. Máte právo na informace o tom, kdo je provozuje a po jakou dobu a pro jaký účel záběry uchovává. V případě potřeby - pokud byste se třeba na místě stali obětí trestného činu - můžete požádat o záznam z kamerového systému, a pokud máte pocit, že byl pořízen nebo uchováván neoprávněně, máte právo požádat o jeho vymazání.
7. Chcete-li chránit informace o svých cestách, nechte si místo pasu s biometrickými údaji, které lze číst strojově a na dálku, vydat pas bez čipu. Je ovšem dražší a platí jen šest měsíců. Pokud už máte pas s elektronickým čipem, zvýšíte bezpečnost svých dat tím, že jej budete nosit zabalený v alobalu či v kovovém pouzdře.
8. Požadujte po svém dopravci, aby vám umožnil získat anonymní jízdenku. Měl by tak učinit za stejných finančních i dalších podmínek, jako jsou u neanonymní verze. U čipových jízdenek, které se rozmohly v poslední době, jsou při kontrole nebo při vstupu do dopravního prostředku data z čipu automaticky a na dálku odečítána a mohou být zkombinována s daty, která zákazník poskytl v žádosti o vydání karty.
9. Braňte se proti nepřiměřenému sledování ze strany zaměstnavatele. Nemá právo odposlouchávat ani zaznamenávat vaše telefonické hovory, kontrolovat elektronickou ani běžnou poštu.
10. Dobře si promyslete, než si pořídíte věrnostní kartu v některém obchodě. Často to potom - výměnou za pár procent slevy - znamená hromady letáků ve schránce a nabídek v e-mailové schránce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gregoryknito Gregoryknito | E-mail | 2. května 2018 v 19:21 | Reagovat

*
*
Pictures, images and Video  3 -5  -7 -9 -12 _15 years P0rno
*
Download here: Link1: http://minurl.ru/64o7N
Download here: Link2: https://go2cut.ru/ae5
*
*
*
*--

2 Antonioalmor Antonioalmor | E-mail | 6. května 2018 v 9:08 | Reagovat

*
*
Pictures, images and Video  3 -5  -7 -9 -12 _15 years P0rno
*
Download here: Link1: http://minurl.ru/64o7N
Download here: Link2: https://rocld.com/n8g76
*
*
*
*---

3 Gerardol Gerardol | E-mail | 8. srpna 2018 v 11:57 | Reagovat

Sex small tits sucking nipples
video, anal porn, Teen Porn

Sex kleine Titten saugen Nippel
Video, analer Porno, Teen Porno

Sexe petits seins sucer les mamelons
video, porno anal, Teen Porn

Girls Boys 10_12_15_18_20 years
-
-
-
-
Download here: Site; http://smssexygirls.com
-
-
Text Document: Links: https://pastebin.com/raw/UNkqHYyY
Text Document: Links: https://bpaste.net/raw/c3cf9a1a611a
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-

Sex small tits sucking nipples
video, anal porn, Teen Porn

Sex kleine Titten saugen Nippel
Video, analer Porno, Teen Porno

Sexe petits seins sucer les mamelons
video, porno anal, Teen Porn

Girls Boys 10_12_15_18_20 years
-
-
-
-
Download here: Site; http://smssexygirls.com
-
-
Text Document: Links: https://pastebin.com/raw/UNkqHYyY
Text Document: Links: https://bpaste.net/raw/c3cf9a1a611a
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-

4 Jamiessug Jamiessug | E-mail | 14. ledna 2019 v 19:55 | Reagovat

~
~
Teens the years of a person's age from 7 to 19.
Young Sex Movies -- XXX Teen Videos
~>
Teen Girls Boys 7_10_12_15_18_20
-
Download here: Site;1: http://gg.gg/co40y
-
-
Download here: Site;2: http://rocld.com/n8txs
-
-
-
-
-
-
-
-

5 Jamiejjsug Jamiejjsug | E-mail | 28. ledna 2019 v 1:12 | Reagovat

_
_
Teens the years of a person's age from 7 to 19.
Young Sex Movies -- XXX Teen Videos
~>
Teen Girls Boys 7_10_12_15_18_20
-
Download here: Site;1: http://gg.gg/mpp45
-
-
Download here: Site;2: http://rocld.com/n8txs
-
-
-
-
-
-
-
~
~
Teens the years of a person's age from 7 to 19.
Young Sex Movies -- XXX Teen Videos
~>
Teen Girls Boys 7_10_12_15_18_20
-
Download here: Site;1: http://gg.gg/mpp45
-
-
Download here: Site;2: http://rocld.com/n8txs
-
-
-
-
-
-
-

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.