Zisti kto si a rob to úmyselne.

Izraelská lobby a americká zahraniční politika

22. května 2012 v 11:37 | afinabul |  Knihy
...krátené...

IZRAELSKÁ LOBBY

Vysvětlení spočívá v bezkonkurenční síle izraelské lobby. Nebýt schopnosti lobby manipulovat s americkým politickým systémem, vztah mezi Izraelem a Spojenými státy by byl mnohem méně důvěrný, než je dnes.

Co je to lobby?

Slovo lobby používáme jako výraz popisující volné sdružení jednotlivců a organizací, kteří se aktivně zasazují o směřování americké zahraniční politiky v proizraelském kursu. Používáním tohoto termínu nenaznačujeme, že "lobby" je jednotné hnutí s centrálním vedením, nebo že jednotlivci v rámci lobby nemají na některé otázky rozdílné názory.

Jádro lobby tvoří američtí Židé, kteří ve svých každodenních životech významně usilují o směrování americké zahraniční politiky tak, aby podporovala zájmy Izraele. Jejich aktivity přesahují pouhé hlasování pro proizraelské kandidáty; zahrnují psaní dopisů, finanční příspěvky a podporu proizraelských organizací. Samozřejmě ne všichni židovští Američané jsou součástí lobby, protože pro řadu z nich není Izrael důležitý. Například v průzkumu z roku 2004 uvedlo zhruba 36 % židovských Američanů, že mají buď "malý" nebo "vůbec žádný" citový vztah k Izraeli.

Židovští Američané se liší i v názorech na konkrétní politiku Izraele. Řadu klíčových lobbyistických organizací, jako jsou AIPAC a Conference of Presidents of Major Jewish Organizations (CPMJO - Asociace prezidentů hlavních židovských organizací), ovládají zastánci tvrdé linie, kteří podporují expanzivní politiku strany Likud, včetně jejího nepřátelství k mírovému procesu z Osla. Na druhou stranu je převážná část amerického židovstva více nakloněna ústupkům vůči Palestincům a několik skupin - jako Jewish Voice for Peace (Židovský hlas pro mír) - takové kroky důrazně obhajuje. Navzdory těmto rozdílům americkou podporu Izraele podporují jak umírnění tak zastánci tvrdé linie.

Není překvapující, že se američtí židovští vůdci často radí s izraelskými činiteli, aby mohli svůj vliv ve Spojených státech maximalizovat. Jak napsal jeden aktivista z významné židovské organizace: "Pro nás je normální říkat: ,Toto je naše politika v určité věci, ale musíme si ověřit, co si myslí Izraelci.' Naše komunita to dělá pořád." Také existuje přísné pravidlo nekritizovat izraelskou politiku a vůdci amerických Židů jen zřídka podporují vytváření nátlaku na Izrael. Tak byl Edgar Bronfman senior, prezident Světového židovského kongresu, obviněn ze "zrady", když uprostřed roku 2003 napsal dopis prezidentovi Bushovi, v němž ho vyzval k vyvíjení nátlaku na Izrael, aby omezil budování jeho kontroverzní "bezpečnostní zdi". Kritici tvrdili, že "je neslušné, aby prezident Světového židovského kongresu kdykoliv agitoval u prezidenta Spojených států za postavení se proti politice podporované vládou Izraele".

V podobném případě, kdy prezident Izraelského politického fóra (Israel Policy Forum) Seymour Reich v listopadu 2005 doporučil ministryni zahraničí Condoleezze Riceové vyvinutí nátlaku na Izrael, aby znovu otevřel kritický hraniční přechod v pásmu Gazy, odsoudili kritici jeho vystoupení jako "nezodpovědné chování" a prohlásili, že "v židovském hlavním proudu není absolutně žádné místo pro aktivní agitaci proti bezpečnostní politice… Izraele". Reich, zaleknuvší se těchto útoků, prohlásil: "Pokud jde o Izrael, není slovo nátlak v mém slovníku."

Židovští Američané vytvořili impozantní pole organizací, ovlivňujících americkou zahraniční politiku, z nichž nejmocnější a nejznámější je AIPAC. Časopis Fortune v roce 1997 požádal členy Kongresu a jejich zaměstnance, aby vyjmenovali nejmocnější lobby ve Washingtonu. AIPAC skončil na druhém místě za Americkou asociací důchodců (American Association of Retired People - AARP), ale před lobbyistickými těžkými váhami jako AFL-CIO? a Národní zbrojní asociace.?? Studie National Journal v březnu 2005 skončila s podobným výsledkem, AIPAC se (spolu s AARP) umístil mezi washingtonskými "svalovci" na druhém místě.

Do lobby patří také prominentní evangelíci jako Gary Bauer, Jerry Falwell, Ralph Reed a Pat Robertson, stejně jako Dick Armey a Tom DeLay, někdejší vůdci většiny ve Sněmovně reprezentantů. Ti věří, že znovuzrození Izraele je součástí biblického proroctví, podporují jeho program expanze, a nátlak na Izrael považují za jednání proti Boží vůli. Kromě toho patří mezi členy lobby neokonzervativní nežidé jako John Bolton, někdejší editor Wall Street Journal Robert Bartley, bývalý ministr školství William Bennett, bývalá vyslankyně u OSN Jeanne Kirkpatricková a publicista George Will.

Zdroje moci

Spojené státy mají rozdělený systém vlády, nabízející mnoho způsobů, jak ovlivnit politický proces. Následkem toho mohou zájmové skupiny formovat politiku mnoha různými cestami - lobbováním u volených zástupců a členů exekutivy, zajišťováním volebních příspěvků, hlasováním ve volbách, formováním veřejného mínění atd.

Mimoto zájmové skupiny při prosazování konkrétních věcí využívají svou disproporční sílu a zájmy většiny obyvatelstva jsou nedůležité. Tvůrci politiky mají tendenci vyhovět těm, kteří se v dané věci angažují, i když je jejich počet malý, pokud je jisté, že je za to zbytek obyvatelstva nebude trestat.

Síla izraelské lobby vyplývá z její bezkonkurenční schopnosti hrát tuto politickou hru zájmových skupin. Ve své podstatě se nijak neliší od zájmových skupin jako zemědělská lobby, lobby ocelářských a textilních dělníků, nebo ostatních etnických lobby. Čím se izraelská lobby odlišuje je její mimořádné efektivita. Ovšem na tom, že se američtí Židé a jejich křesťanští spojenci snaží směrovat americkou politiku směrem k Izraeli, není nic špatného. Aktivity lobby nejsou žádným typem konspirace zobrazované v antisemitských traktátech jako Protokoly siónských mudrců. Jedinci a skupiny tvořící lobby dělají z větší části to, co dělají i ostatní zájmové skupiny, jen to dělají mnohem lépe. Proarabské zájmové skupiny jsou navíc slabé až neexistující, což činí práci lobby ještě snazší.


Ovlivňování exekutivy

Lobby má významný vliv rovněž v exekutivní složce. Tato síla se částečně odvíjí od vlivu židovských voličů v prezidentských volbách. Navzdory svému malému zastoupení v populaci (méně než 3 %) dávají kandidátům obou stran velké volební dary. Washington Post jednou odhadnul, že prezidentští kandidáti Demokratů "dostávají od židovských podporovatelů až 60 % peněz". Kromě toho mají židovští voliči vysokou volební účast a jsou koncentrováni v klíčových státech jako Kalifornie, Florida, Illinois, New York a Pensylvánie. A protože na nich v těsných volbách záleží, prezidentští kandidáti si dávají velký pozor, aby si židovské voliče neznepřátelili.

Klíčové lobbyistické organizace se také zaměřují přímo na administrativu. Proizraelské síly například zajišťují, aby kritici židovského státu nedostali žádný důležitý post v zahraniční politice. Jimmy Carter chtěl svým prvním ministrem zahraničí udělat George Balla, jenže věděl, že Ball je vnímán jako kritik Izraele a lobby by se jeho jmenování vzepřela. Každý ambiciózní politik se musí stát jasným podporovatelem Izraele. To je důvod, proč se otevření kritici izraelské politiky stali v establishmentu americké zahraniční politiky ohroženým druhem.

Tato omezení platí i dnes. Když prezidentský kandidát Howard Dean v roce 2004 volal po "nestrannější roli" Spojených států v arabsko-izraelském konfliktu, senátor Joseph Lieberman ho obvinil z toho, že Izrael pustil k vodě a řekl, že jeho vyjádření bylo "nezodpovědné". Prakticky všichni nejvyšší Demokraté ve Sněmovně podepsali útočný dopis, určený Deanovi, kritizující jeho komentáře, a Chicago Jewish Star oznámila, že "anonymní útočníci... zahlcují e-maily židovských vůdců po celé zemi, varujíc - bez nějakých velkých důkazů - že Dean by byl pro Izrael určitým způsobem špatný".

Tato obava však byla absurdní, protože Dean je ve skutečnosti naprosto proizraelský. Spoluvedoucí jeho kampaně byl bývalý prezident AIPAC, a Dean řekl, že jeho názory na Blízký východ odrážely víc názory AIPAC než umírněných Americans for Peace Now. Dean pouze navrhoval, že pokud "se mají dát obě strany dohromady", měl by se Washington chovat jako spravedlivý prostředník. To lze sotva označit za radikální myšlenku, ale pro lobby, která ohledně arabsko-izraelského konfliktu žádnou myšlenku spravedlivého prostřednictví netoleruje, jde o anatému.?

Cílům lobby rovněž slouží, když proizraelští jednotlivci zabírají místa v exekutivní složce. Například za Clintonovy vlády byla středněvýchodní politika z velké míry utvářena úředníky s blízkými vazbami na Izrael nebo na prominentní proizraelské organizace - včetně Martina Indyka, bývalého zástupce ředitele výzkumu v AIPAC a spoluzakladatele proizraelského Washingtonského institutu pro blízkovýchodní politiku (Washington Institute for Near East Policy - WINEP); Dennise Rosse, který do WINEP vstoupil po odchodu z vlády v roce 2001; a Aarona Millera, který žil v Izraeli a často ho navštěvuje.

Tito muži patřili na summitu v Camp Davidu v červenci 2000 mezi nejbližší poradce prezidenta Clintona. Ačkoliv všichni tři podporovali mírový proces dohodnutý v Oslu a vytvoření palestinského státu, činili tak jen v mezích přijatelných pro Izrael. Americká delegace především nenabízela vlastní nezávislé návrhy na urovnání konfliktu, ale vycházela z pokynů izraelského premiéra Ehuda Baraka, s nímž stanoviska pro jednání předem koordinovala. Nepřekvapí, že si palestinští vyjednavači stěžovali, že "vyjednávali se dvěma izraelskými týmy - jedním pod izraelskou vlajkou a druhým pod americkou".

Tento stav je ještě výraznější v Bushově administrativě, v jejíchž řadách jsou zapálení proizraelští jedinci jako Elliot Abrams, John Bolton, Douglas Feith, I. Lewis ("Scooter") Libby, Richard Perle, Paul Wolfowitz a David Wurmser. Jak uvidíme, tito úředníci konzistentně prosazují politiku podporovanou Izraelem a lobbyistickými organizacemi.

Mediální manipulace

Kromě přímého ovlivňování vládní politiky se lobby snaží formovat veřejné vnímání Izraele a Blízkého východu. Proto nemá zájem na otevření debaty kolem Izraele, protože zahájení debaty by mohlo způsobit, že by Američané začali proti úrovni podpory, jakou momentálně poskytují, protestovat. Proizraelské organizace tudíž tvrdě pracují na ovlivňování médií, mozkových trustů a akademického světa, protože tyto prvky jsou v utváření názorů veřejnosti stěžejní.

Ve velké části hlavního mediálního proudu se široce odráží lobbyistický pohled na Izrael, protože většina amerických komentátorů je proizraelská. Jak píše novinář Eric Alterman, debata mezi odborníky na Střední východ je "ovládána lidmi, kteří si kritiku Izraele nedokáží představit". Vyjmenovává 61 "publicistů a komentátorů, které lze okamžitě a bez výhrad počítat mezi podporovatele Izraele". A naopak našel pouze pět odborníků, kritizujících chování Izraele nebo podporujících proarabské pozice. Noviny občas uveřejní názor kritizující politiku Izraele, ale rozložení rovnováhy názorů jasně hraje pro druhou stranu.

Tato proizraelská zaujatost se odráží v článcích hlavních novin. Robert Bartley, bývalý editor Wall Street Journal, jednou řekl, že "Šamír, Šaron, Bibi - ať ti chlapi chtějí cokoliv, v mém podání to zní to moc pěkně". Nepřekvapí, že Journal, spolu s dalšími prominentními novinami jako Chicago Sun-Times a Washington Times, pravidelně zveřejňuje silně proizraelské články. Izrael při každé příležitosti horlivě obhajují rovněž časopisy jako Commentary, New Republic a Weekly Standard.

Zaujaté komentáře jsou i v novinách jako New York Times. Times občas kritizují izraelské politiky a někdy připustí, že Palestinci mají oprávněné důvody ke stížnostem, ale není to nestranné. Například bývalý zodpovědný redaktor Times Max Frankel ve svých pamětech uznal, jaký dopad měl jeho vlastní proizraelský postoj na jeho výběr článků. Napsal: "Byl jsem mnohem hlouběji oddán Izraeli, než jsem si odvažoval přiznat." A pokračuje: "Utvrzen znalostí Izraele a mými přátelstvími v něm jsem většinu našich komentářů ke Střednímu východu psal sám. A ačkoliv to poznali spíš arabští než židovští čtenáři, psal jsem je z proizraelské perspektivy."

Zpravodajství ohledně Izraele je poněkud nestrannější než komentáře redaktorů, částečně proto, že se reportéři snaží být objektivní, ale také protože je těžké popsat dění na okupovaných územích bez popisu chování Izraele. Lobby kvůli zastrašení před podáváním nepříznivých zpráv o Izraeli pořádá dopisové kampaně, demonstrace a bojkoty médií, jejichž obsah považuje za anti-izraelský. Jeden pracovník CNN řekl, že někdy dostane za jediný den 6000 e-mailů, stěžujících si, že příběh byl antiizraelský. Rovněž proizraelský Výbor pro správné informování o Středním východu v Americe (Committee for Accurate Middle East Reporting in America - CAMERA) organizoval před Národními veřejnými rozhlasovými stanicemi (NPR) ve 33 městech v květnu 2003 demonstrace a snažil se přesvědčit přispěvatele, aby NPR neposkytovali podporu, dokud se jejich pokrytí Středního východu nestane více sympatizujícím s Izraelem. Bostonská stanice WBUR následkem tohoto úsilí údajně přišla na příspěvcích o víc než 1 milion dolarů. Tlak na NPR vyvinuli rovněž přátelé Izraele z Kongresu, kteří požadovali vnitřní audit a větší dozor nad jejich informováním o Středním východě.

Tyto faktory pomáhají vysvětlit, proč americká média obsahují málo kritiky politiky Izraele, zřídkakdy se dotknou vztahů mezi Washingtonem a Izraelem a jen občas debatují o hlubokém vlivu lobby na americkou politiku.

Mozkové trusty myslící jednostranně

V amerických mozkových trustech, jež hrají důležitou roli ve formování veřejné debaty i politiky, převládají proizraelské síly. Lobby si založila svůj mozkový trust v roce 1985, když Martin Indyk pomohl založit WINEP. Ačkoliv WINEP své spojení s Izraelem bagatelizuje a tvrdí, že na středněvýchodní problémy nabízí "vyvážený a realistický" pohled, není to pravda. WINEP je financován a řízen jedinci hluboce oddanými izraelskému programu.

Vliv lobby v mozkových trustech se rozšířil i mimo WINEP. Během posledních 25 let získaly proizraelské síly vedoucí postavení v Americkém institutu pro podnikání (American Enterprise Institute), Brookings Institution, Středisku pro bezpečnostní politiku (Center for Security Policy), Výzkumném ústavu zahraniční politiky (Foreign Policy Research Institute), Fondu dědictví (Heritage Foundation), Hudson Institute, Institutu pro analýzy zahraniční politiky (Institute for Foreign Policy Analysis) a Židovském institutu pro záležitosti národní bezpečnosti (Jewish Institute for National Security Affairs). Tyto mozkové trusty jsou rozhodně proizraelské a je v nich jen málo, pokud vůbec, kritiků americké podpory židovského státu.

Dobrým ukazatelem vlivu lobby na svět mozkových trustů je vývoj Brookings Institution. Jeho hlavním odborníkem na středněvýchodní problematiku byl po mnoho let William B. Quandt, slavný akademik a bývalý činitel NSC s dobrou pověstí nestrannosti ohledně arabsko-izraelského konfliktu. Dnes jsou však práce Brookings na toto téma vypracovávány jeho Sabanovým centrem pro středněvýchodní studia (Saban Center for Middle East Studies), které je financováno Haimem Sabanem, bohatým izraelsko-americkým obchodníkem a horlivým sionistou. Ředitelem Saban Center je všudypřítomný Martin Indyk. Tak je nyní to, co kdysi bylo nestranným politickým institutem, zabývajícím se středněvýchodními záležitostmi, součástí chóru převážně proizraelských mozkových trustů.

Kontrola akademického světa

Lobby měla největší problém s udušením debaty o Izraeli na univerzitní půdě, protože akademická svoboda je klíčovou hodnotou a zastrašit nebo umlčet profesory je těžké. Přesto na ní v 90. letech, kdy se projednával mírový proces z Osla, existovala jen slabá kritika Izraele. Kritika začala narůstat poté, když se na počátku roku 2001 dostal k moci Ariel Šaron a proces ztroskotal, a obzvláště zesílila, když izraelská armáda na jaře 2002 znovu obsadila Západní břeh a nasadila proti druhé intifádě masivní síly.

Lobby, aby "získala zpět školní prostory", zahájila agresivní manévry. Rychle vznikly nové skupiny jako Karavana za demokracii (Caravan for Democracy), které přivedly na americké vysoké školy izraelské mluvčí. Tradiční skupiny jako Židovská rada pro veřejné záležitosti (Jewish Council for Public Affairs) a Hillel se pustily do boje, a nové - Koalice Izrael na školní půdě (Israel on Campus Coalition) - byly vytvořeny za účelem koordinace skupin, jež se snažily dostat Izrael na školní půdu. AIPAC nakonec víc než ztrojnásobil výdaje na programy pro monitorování univerzitních aktivit a výchovu mladých obhájců Izraele, aby se "maximálně rozšířil počet studentů na školní půdě... v celostátním proizraelském úsilí".

Lobby také kontroluje, co profesoři píší a učí. Například v září 2002 založili Martin Kramer a Daniel Pipes, dva vášnivě proizraelští neokonzervativci, web (Campus Watch) zveřejňující posudky podezřelých akademiků a povzbuzující studenty, aby oznamovali komentáře nebo chování učitelů, které lze považovat za nepřátelské Izraeli. Tento otevřený pokus o vytváření černých listin a zastrašování akademiků vyvolal ostrou reakci a Pipes a Kramer tyto dokumenty později odstranili, ale website studenty stále vyzývá, aby údajné antiizraelské chování na amerických vysokých školách oznamovali.

Lobbyistické skupiny rovněž přímo ovládají konkrétní profesory a univerzity, které si platí. Častým cílem proizraelských sil byla Columbijská univerzita, jež měla na fakultě palestinského vědce Edwarda Saida. Jonathan Cole, bývalý děkan Columbijské univerzity, prohlásil: "Člověk si může být jistý, že jakékoliv veřejné prohlášení na podporu Palestinců od vynikajícího literárního kritika Edwarda Saida přinese stovky e-mailů, dopisů a novinářských článků, vyzývajících nás, abychom Saida odsoudili a buď ho potrestali, nebo vyhodili." Když Columbijská univerzita přivedla z Chicagské univerzity historika Rashida Khalidiho, podle Coleho "začaly přicházet stížnosti od lidí, kteří nesouhlasili s jeho politickými názory". Když o pár let později usiloval o získání Khalidiho z Columbie Princeton, stál před týmž problémem.

Klasický příklad snahy o kontrolu akademického světa nastal koncem roku 2004, kdy "David Project" vytvořil propagandistický film, obviňující fakultu středněvýchodních studií Columbijské univerzity z antisemitismu a zastrašování židovských studentů, kteří obhajovali Izrael. Proizraelské kruhy Columbii proslídily od sklepa až na půdu, ale fakultní výbor prošetřující obvinění žádný důkaz antisemitismu nenašel a jediný incident stojící za řeč byl ten, že jeden profesor měl "rozhořčeně odpovědět" na studentovu otázku. Výbor rovněž zjistil, že obviněný profesor byl cílem otevřené zastrašovací kampaně.

Možná nejznepokojivějším aspektem kampaně za odstranění kritiky Izraele z univerzit je snaha židovských skupin dotlačit Kongres k ustanovení mechanismů monitorování toho, co profesoři říkají o Izraeli. Školy posouzené jako antiizraelsky zaujaté by nedostaly federální finance. Snaha donutit americkou vládu k dozorování na školní půdě zatím není úspěšná, ale tyto pokusy ilustrují, jaký význam kontrole diskuse o těchto problémech proizraelské skupiny přikládají.

A konečně, několik židovských filantropů vytvořilo izraelské studijní programy (kromě zhruba 130 již existujících židovských studijních programů), aby se na školní půdě zvýšil počet Izraeli přátelsky nakloněných vědců. Newyorská univerzita (NYU) 1. května 2003 oznámila založení Taubova centra pro izraelská studia (Taub Center for Israel Studies), a podobné programy byly zřízeny i na dalších školách jako Berkeley, Brandeis a Emory. Akademičtí organizátoři zdůrazňují pedagogický význam těchto programů, ale pravda je, že se z velké části snaží hájit na školní půdě obraz Izraele. Fred Laffer, šéf Taub Center, vysvětluje, že jeho nadace financuje centrum NYU, aby pomohla oponovat "arabským (sic!) názorům", o nichž si myslí, že ve středněvýchodních programech NYU převládají.

Celkově vzato se lobby ve značné míře daří Izrael před kritikou na univerzitách chránit. V akademickém světě sice není tak úspěšná jako na Capitol Hill, ale na udušení kritiky Izraele ze strany profesorů i studentů tvrdě pracovala, a dnes je ve školních prostorách kritiky Izraele mnohem méně.

Velký tlumič kritiky

Žádná debata o fungování lobby by nebyla úplná bez prozkoumání jedné z jejích největších zbraní: obvinění z antisemitismu. Kdokoliv kritizuje chování Izraele nebo říká, že proizraelské skupiny mají významný vliv na americkou středněvýchodní politiku - vliv, který AIPAC oslavuje - má dobrou šanci získat nálepku antisemita. Ve skutečnosti riskuje obvinění z antisemitismu každý, kdo jen konstatuje, že nějaká izraelská lobby vůbec existuje, třebaže se na americkou "židovskou lobby" odvolávají i izraelská média. Lobby se svou silou sama chlubí a pak útočí na každého, kdo na ni upozorní. Tato taktika je velmi efektivní, protože antisemitismus je odporný a žádný slušný člověk z něj nechce být obviňován.

Evropané byli v posledních letech více ochotní kritizovat politiku Izraele než Američané, což někteří přičítají obnovení antisemitismu v Evropě. Americký velvyslanec u Evropské unie na začátku roku 2004 řekl: "Dostáváme se do bodu, kde to je tak špatné jako ve 30. letech." Měřit antisemitismus je těžká věc, ale důkazy prokazují opak. Například na jaře 2004, kdy bylo ovzduší v Americe plné obvinění z evropského antisemitismu, provedly Anti-Defamation League a Pew Research Center for the People and the Press na sobě nezávislé průzkumy evropského veřejného mínění, jež prokázaly, že antisemitismus ve skutečnosti klesá.

Vezměme si Francii, kterou proizraelské síly často zobrazují jako nejantisemitštější stát v Evropě. Průzkumem mezi francouzskými občany v roce 2002 bylo zjištěno, že: 89 % si dokáže představit život se Židem; 97 % věří, že dělat antisemitské graffiti je vážný zločin; 87 % si myslí, že útoky proti francouzským synagogám jsou skandální; a 85 % praktikujících francouzských katolíků odmítá tvrzení, že Židé mají příliš velký vliv v obchodu a financích. Nepřekvapuje, že šéf francouzské židovské komunity v létě 2003 uznal, že "Francie není antisemitštější než Amerika". Podle nedávného článku v Ha'aretz francouzská policie oznámila, že počet antisemitských incidentů ve Francii v roce 2005 klesl téměř o 50 %; a to navzdory skutečnosti, že Francie má víc muslimského obyvatelstva než jakákoliv jiná evropská země.

A konečně, když byl minulý měsíc muslimským gangem brutálně zavražděn francouzský Žid, do ulic vyšly desítky tisíc francouzských demonstrantů, aby odsoudili antisemitismus. Kromě toho prezident Jacques Chirac a premiér Dominique de Villepin navštívili vzpomínkovou akci na veřejné přehlídce solidarity s francouzským židovstvem. Také stojí za zmínku, že se v roce 2002 přestěhovalo víc Židů do Německa než do Izraele, čímž tam, podle článku v židovských novinách Forward, vytvořili "nejrychleji rostoucí židovskou komunitu na světě". Je těžké si představit, že by se do Evropy, kdyby se skutečně vracela do 30. let, hrnul velký počet Židů.

Nicméně uznáváme, že Evropa není metly antisemitismu zcela prostá. Nikdo nepopírá, že v Evropě ještě jsou nějací zlovolní autochtonní? antisemité (stejně jako jsou ve Spojených státech), ale je jich málo a jejich názory jsou velkou většinou Evropanů odmítány.

Nikdo také nepopírá, že mezi evropskými muslimy existuje antisemitismus, částečně vyprovokovaný chováním Izraele vůči Palestincům a částečně přímo rasistický. Tento problém je znepokojující, ale sotva ho lze označit za nezvladatelný. Muslimové tvoří méně než pět procent obyvatel Evropy a evropské vlády proti tomuto problému tvrdě bojují. Proč? Protože většina Evropanů podobně nenávistné názory odmítá. Stručně řečeno, pokud jde o antisemitismus, dnešní Evropa se sotva podobá Evropě ve 30. letech.

Proto proizraelské síly, když jsou dotlačeny k prohlášení, tvrdí, že tu je "nový antisemitismus", který se podle nich rovná kritice Izraele. Jinak řečeno, kritizujte izraelskou politiku a budete definováni jako antisemité. Když sněm anglikánské církve nedávno hlasoval za stažení investic z Caterpillar Inc. na základě toho, že Caterpillar vyrábí buldozery používané k bourání palestinských domů, hlavní rabín si stěžoval, že to "má na židovsko-křesťanské vztahy v Británii ten nejnepříznivější dopad", zatímco rabín Tony Bayfield, hlava Reformního hnutí, řekl: "Je to jasný problém antisionistických postojů - hraničících s antisemitismem - objevujících se u prostých lidí, a dokonce i mezi církevními hodnostáři." Církev se však antisionismem ani antisemitismem neprovinila; byl to pouhý protest proti politice Izraele.

Kritici jsou také obviňováni z toho, že Izrael posuzují podle nespravedlivých měřítek, nebo zpochybňují jeho právo na existenci. Jenže i tato obvinění jsou falešná. Západní kritici Izraele jeho právo na existenci skoro nikdy nezpochybňují. Pouze prověřují jeho chování vůči Palestincům, což je legitimní kritika: dělají to i sami Izraelci. Izrael není ani nespravedlivě posuzován. Zacházení Izraele s Palestinci vyvolává kritiku, protože je v rozporu se široce uznávanými normami lidských práv a mezinárodním právem, stejně jako s právem na národní sebeurčení. A stěží je to jediný stát, který na základě těchto věcí čelí ostré kritice.

Když to shrneme, ostatní etnické lobby mohou o politické síle proizraelských organizací jen snít. Otázka tedy zní, jaký vliv má lobby na americkou zahraniční politiku.



Sny o transformaci regionu

To, že se z Iráku stane tak drahá bažina, se nepředpokládalo. Spíše byl považován za první krok ve větším plánu nového uspořádání Blízkého východu. Tato ambiciózní strategie představovala dramatický odklon od dřívější americké politiky a kritickými hybnými silami za tímto posunem byli lobby a Izrael. Zmíněný plán postupu po irácké válce objasnil článek z titulní strany Wall Street Journal. Titulek byl vše říkající: "Prezidentův sen: změna nejen režimu, ale regionu: cílem, jenž má izraelské a neokonzervativní kořeny, je proamerická, demokratická oblast."

Proizraelské síly se dlouho snažily o přímější zapojení americké armády na Středním východě, aby mohla pomáhat chránit Izrael. Během studené války však na této frontě měly jen omezené úspěchy, protože Amerika působila jako "pobřežní vyvažovatel" v regionu. Většina amerických jednotek, určených pro Blízký východ, jako jednotky rychlého nasazení, zůstávala "za horizontem" a mimo nebezpečí. Washington udržoval příznivou rovnováhu rozehráváním místních sil proti sobě, což je důvod, proč Reaganova vláda během iránsko-irácké války (1980-1988) podporovala Saddáma proti revolučnímu Iránu.

Tato politika se změnila po první válce v Perském zálivu, kdy Clintonova vláda přijala strategii "duální kontroly". Ta si vyžadovala umístit v regionu značné americké síly ke hlídání jak Iránu, tak Iráku, místo využití jednoho ke kontrole druhého. Otcem duální kontroly nebyl nikdo jiný než Martin Indyk, který tuto strategii jako první formuloval v květnu 1993 v proizraelském mozkovém trustu WINEP, a pak ji jako šéf úseku pro záležitosti Blízkého východu a jižní Asie Rady národní bezpečnosti (Director for Near East and South Asian Affairs at the National Security Council) realizoval. Uprostřed 90. let panovala s duální kontrolou značná nespokojenost, protože ze Spojených států učinila smrtelného nepřítele dvou zemí, jež se vzájemně nenáviděly, a to Washington nutilo nést břemeno kontroly obou dvou. Nepřekvapuje, že lobby v Kongresu na zachování duální kontroly aktivně pracovala. Clinton navíc pod tlakem AIPAC a dalších proizraelských sil na jaře 1995 tuto politiku posílil obrovským ekonomickým embargem na Irán. Jenže AIPAC chtěl ještě víc. Výsledkem byl zákon o sankcích na Irán a Libyi (Iran and Libya Sanctions Act) z roku 1996, jenž ukládal sankce všem zahraničním společnostem, investujícím v Iránu nebo Libyi do rozvoje ropných zdrojů víc než 40 milionů dolarů. Jak tehdy poznamenal Ze'ev Schiff, válečný zpravodaj Ha'aretz, "Izrael je jen malá částečka ve velkém plánu, ale nikdo by z toho neměl usuzovat, že nemůže ovlivňovat ty uvnitř Beltway". ?

Od konce 90. let však neokonzervativci tvrdili, že duální kontrola je nedostatečná a že hlavní věcí je změna režimu v Iráku. Říkali, že odstraněním Saddáma a nastolením demokracie v Iráku by Spojené státy spustily dalekosáhlý proces změn po celém Blízkém východu. Tento způsob myšlení byl samozřejmě evidentní i ve studii "Clean Break", napsané neokonzervativci pro Netanjahua. Od roku 2002, kdy se napadení Iráku stalo nejžhavější otázkou, se transformace regionu stala v neokonzervativních kruzích součástí víry.

Charles Krauthammer popisuje tento velkolepý projekt jako duchovní dítě Natana Sharanskyho, izraelského politika, jehož spisy udělaly dojem i na prezidenta Bushe. Ale Sharansky v Izraeli sotva představoval ojedinělý hlas. Izraelci ve skutečnosti věřili, že by odstranění Saddáma změnilo Blízký východ ve prospěch Izraele, napříč celým politickým spektrem. Aluf Benn v Ha'aretz (17. února 2003) napsal: "Vysocí důstojníci izraelské armády a lidé kolem premiéra Ariela Šarona, jako je poradce pro národní bezpečnost Ephraim Halevy, vykreslují růžový obrázek báječného budoucího Izraele, jaký můžeme čekat po válce. Předpovídají domino efekt, jaký s pádem Saddáma Hussajna nastane i u dalších nepřátel Izraele... Spolu s těmito vůdci zmizí terorismus a zbraně hromadného ničení."

Krátce řečeno, izraelští vůdci, neokonzervativci a Bushova vláda, ti všichni viděli válku s Irákem jako první krok v ambiciózní kampani na přetvoření Blízkého východu. A s první vlnou vítězství obrátili svou pozornost na další protivníky Izraele v této oblasti.

Shrnutí

Nepřekvapuje, že Izrael a jeho američtí podporovatelé chtějí, aby se Spojené státy vypořádávaly s veškerými možnými ohroženími bezpečnosti Izraele. Když je jejich snaha formovat americkou politiku úspěšná, pak jsou nepřátelé Izraele oslabováni nebo svrhováni, Izrael dostává volnou ruku v zacházení s Palestinci a Spojené státy nesou většinu tíhy boje, umírání, oprav a placení.

Ale dokonce ani za situace, kdy se Spojeným státům transformace Blízkého východu nedaří a nachází se v konfliktu se stále více se radikalizujícím arabským a islámským světem, ochrana Izraele ze strany jediné světové supervelmoci stále nekončí. Z pohledu lobby to není zrovna dokonalý výsledek, ale je to samozřejmě lepší, než kdyby se Washington od Izraele vzdaloval, nebo používal své páky k donucení Izraele ke smíření s Palestinci.

ZÁVĚR

Může být síla lobby omezena? Po debaklu v Iráku, zjevné nutnosti vybudovat nový obraz Ameriky v arabském a islámském světě, a po nedávných odhaleních ohledně předávání amerických vládních tajemství od představitelů AIPAC do Izraele by člověk rád předpokládal, že ano. Rovněž by se dalo předpokládat, že Arafatova smrt a zvolení umírněnějšího Abu Mazena bude důvodem, aby Washington důrazně prosazoval mírovou dohodu. Proto, aby se američtí vůdci od lobby distancovali a středněvýchodní politiku více přizpůsobili širším americkým zájmům, prostě existuje spousta důvodů. K pokroku ve snaze dosáhnout širších cílů v boji proti extremizmu a propagovat demokracii na Středním východě by pomohlo především využití americké síly k prosazení spravedlivého míru mezi Izraelem a Palestinci.

Jenže to se v dohledné době nestane. AIPAC a jeho spojenci (včetně křesťanských sionistů) nemají ve světě lobby žádné skutečné protivníky. Oni vědí, že prosadit věc Izraele se dnes stalo těžším, a reagují na to expanzí svých aktivit a členů. Kromě toho jsou američtí politici akutně citliví na příspěvky pro volební kampaně a ostatní formy politického nátlaku, a hlavní média pravděpodobně zůstanou solidární s Izraelem bez ohledu na to, co dělá.

Tato situace je hluboce znepokojující, protože vliv lobby způsobuje potíže na několika frontách. Zvyšuje se nebezpečí terorismu, kterému čelí všechny státy - včetně evropských spojenců Ameriky. Lobby, aby zabránila tlaku amerických vůdců na Izrael, vedoucímu k uzavření míru, také znemožnila ukončení izraelsko-palestinského konfliktu. Takový stav dává extremistům silný náborový nástroj, zvyšuje okruh potenciálních teroristů a stoupenců a přispívá k radikalismu islámu po celém světě.

Kampaň lobby za změnu režimů v Iráku a Sýrii by mohla vést k tomu, že Spojené státy tyto země napadnou, i se všemi potenciálními katastrofickými dopady. My nepotřebujeme další Irák. Nepřátelství lobby vůči těmto zemím Washingtonu přinejmenším ztěžuje snahu získat je proti Al-Kajdě a iráckým povstalcům, kde je jejich pomoc nezbytně potřebná.

Tento problém má také morální rozměr. Kvůli lobby se Spojené státy umožněním expanze na okupovaných územích fakticky staly spoluviníkem zločinů spáchaných vůči Palestincům. Tato situace podkopává snahu Washingtonu podporovat zahraniční demokracie, a když vláda nutí jiné země respektovat lidská práva, vypadá pokrytecky. Stejně pokrytecky se jeví snaha Spojených států omezit šíření jaderných zbraní, zatímco ochotně akceptují jaderný arzenál Izraele, jenž povzbuzuje Irán a další země v usilování o získání podobných kapacit.

Kromě toho je kampaň lobby za umlčení diskuse o Izraeli škodlivá pro demokracii. Umlčování skeptiků vytvářením černých listin a bojkoty - nebo naznačováním, že kritici jsou antisemité - porušuje princip otevřené debaty, na němž demokracie stojí. Neschopnost amerického Kongresu vést skutečnou debatu o těchto zásadních problémech paralyzuje celý proces demokratického rokování. Podporovatelé Izraele by měli za svou věc bojovat s těmi, kdo s nimi nesouhlasí, otevřeně. Snaha o potlačení debaty zastrašováním musí být těmi, kdo věří ve svobodu projevu a v otevřenou diskusi o důležitých veřejných problémech, ostře odsouzena.

A konečně, vliv lobby škodí i Izraeli. Její schopnost přimět Washington k podpoře expanzivní politiky odrazuje Izrael od přijmutí řešení - včetně mírové smlouvy se Sýrií a okamžité a plné realizace mírové smlouvy z Osla - která by ušetřila izraelské životy a snížila počet palestinských extremistů. Odpírání legitimních politických práv Palestincům Izrael jistě neučinilo bezpečnějším, a dlouhodobá kampaň za zabíjení nebo opomíjení generace palestinských vůdců posiluje extremistické skupiny jako Hamás, a snižuje počet palestinských vůdců, kteří by byli jak ochotní přijmout spravedlivou dohodu, tak schopní ji prosadit. Tento kurz zvyšuje nebezpečí, že Izrael jednoho dne získá status vyvrhele, kdysi rezervovaný pro státy apartheidu jako byla Jihoafrická republika. Je ironií, že Izrael by byl pravděpodobně bohatší, kdyby byla lobby slabší a americká politika nestrannější.

Ale je tu paprsek naděje. Ačkoliv lobby zůstává mocnou silou, skrýt negativní dopady jejího vlivu je stále těžší. Silné státy mohou nějakou dobu vést špatnou politiku, ale realita nemůže být ignorována navždy. Proto je nezbytná upřímná diskuse o vlivu lobby a ještě otevřenější debata o amerických zájmech v této zásadní oblasti. Jedním z těchto zájmů je prospěch Izraele, ale není jím jeho pokračující okupace Západního břehu nebo širší agenda v regionu. Otevřená debata určí hranice strategických a morálních důvodů pro jednostrannou americkou podporu a mohla by Spojené státy posunout do pozice, která by byla více v souladu s jejich národními zájmy, stejně jako s dlouhodobými zájmy Izraele.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 SITA | 24. mája 2012 SITA | 24. mája 2012 | 24. května 2012 v 8:40 | Reagovat

Podľa Nemcov je Izrael agresorom

Takmer 60 percent Nemcov považuje Izrael za agresívny štát, ktorý hľadí iba na svoje záujmy. Vyplýva to z prieskumu verejnej mienky, ktorého výsledky zverejnili v stredu.

Čítajte viac: http://spravy.pravda.sk

2 Hectorkip Hectorkip | E-mail | 14. dubna 2018 v 21:44 | Reagovat

*
*
Pictures, images and Video  3 -5  -7 -9 -12 _15 years P0rno
*
Download here: Link1: http://minurl.ru/64o7N
Download here: Link2: https://go2cut.ru/ae5
*
*
*
*-

3 Jamiessug Jamiessug | E-mail | 12. ledna 2019 v 19:50 | Reagovat

~
~
Teens the years of a person's age from 7 to 19.
Young Sex Movies -- XXX Teen Videos
~>
Teen Girls Boys 7_10_12_15_18_20
-
Download here: Site;1: http://gg.gg/co40y
-
-
Download here: Site;2: http://rocld.com/n8txs
-
-
-
-
-
-
-
-

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.