Zisti kto si a rob to úmyselne.

Ynis Calidryv

26. prosince 2012 v 17:42 | afinabul |  Knihy
Na túto poviedku je zrejmä kopirajt, dúfam, že sa nič nestane ... zmenil som názov a je skrátená

Stále mluvil o převeliké svatosti místa, kde se jeho kos­tel stavěl. Pečlivě dohlížel na práci řemeslníků. Modlil se k severu a k jihu a lidé ho stále viděli klečet na nejvyšším místě pahorku, jakoby vymítal prastaré duchy, kteří byli pochováni vespod.
Tohle byl Tančící vrch. Než tu začali stavět kamenný kostel, stál tu kostel dřevěný a někteří říkali, že sám svatý Petr zde vztyčil první trámy. A cožpak zde neodpočíval Josef, když nesl Kristův grál, a nevyhnal z hliněného pa­horku démony?
Ale byl to Tančící vrch. Á někdy ho lidé nazývali jeho starším jménem, Ynis Calidryv, ostrov starých ohňů. Měl i jiná jména, která již upadla v zapomnění.
"Spěchej!" volal kamenný muž ze svého skrytého vý­klenku. Thomas cítil, jak se studené zdi chvějí hlasem toho přízraku. Otřásl se, když pocítil sílu země, která se navra­cela do zdobených pískovcových pilířů, do kvádrů, jež do sebe přesně zapadaly. Vždycky v noci. V závětří jižní zdi zapraskal oheň strážného a vyšlehl výš. Kněz scházel z kopce k vesnici, jen jednou se zasta­vil a zahleděl se zpět na zpola dokončenou kostru prvního kamenného kostela v kraji. A pak odešel.
Thomas vykročil ze tmy a zůstal stát, zadíval se skrz nehotovou střechu na mraky a nebe a na zářící světélko, Jupitera. Srdce mu rychle tlouklo, ale jeho údy a mysl za­plavila veliká úleva. A jako vždy se usmál, pak na chvilku zavřel očí. Myslel na to, co dělá. Myslel na Beth a na to, co by řekla, kdyby věděla o jeho tajné práci; sladká Beth; neměla děti, které by ji potěšily, takže teď byla osamělejší než jindy. Ale už to nebude trvat dlouho. Ta tvář už byla skoro hotova...
"Spěchej!"
Ještě několik noci. Ještě několik hodin práce v temnotě a všechno úsilí strážného, který kostel hlídal, vyjde na­zmar.
Kostel bude ukraden. A tím zlodějem bude Thomas!
Vykročil příšeřím k místu, kde u postranní zdi ležel dře­věný žebřík. Opřel žebřík o vysokou galerii - galerii malo­mocných - a vyšplhal po něm. Vytáhl žebřík za sebou a vy­dal se přes nepotřebné zbytky dřeva, kamene a kůže k nej-zazšímu, nejužšímu koutu. Do tichého kostela shlížely holé tváře z hrubého pískovce. Kameny nedržela žádná malta. Pojila je vlastní váha. Nepodpíraly nic, jen sebe.
A díky Thomasovým svalům se jeden z nich pohnul, vybočil z řady ostatních.
Zešeřilo se, ale noc ještě nepadla, takže zbývalo dost kalného světla, aby viděl tvář, která tam byla vytesána. Hle­děl na vous tvořený listím, na štěrbiny šikmých očí, širo­ké, rozšířené nozdry. Viděl, jak budou vypadat tváře, jak se budou ježit vlasy, jak vloží bílé a červené bobule čaro-dějnického trní do větviček, které budou tvář rámovat...
Thomas hleděl na Thorna a Thorn hleděl na Thomase, studený úsměv na studených kamenných rtech. Hlasy še­potaly říší zvuků, která nepatřila ani kostelu, ani jinému světu, ale nalézala se kdesi jinde,ve stínové říši hlasu, po­hybu a vzpomínek.
"Musím být hotov dřív než ostatní," zašeptal kamenný muž.
"Však budeš," řekl kameník, vybral si z kožené brašny dláto a kladivo. "Měj trpělivost."
"Musím být hotov dřív než ti kouzelní!" pokračoval Thorn a Thomas podrážděně vzdychl.
"Však budeš. Zatím se neshodli na podobě jejich tváři."
'Kouzelní', tak Thomas říkal apoštolům. Dvanáct soch zatím stálo nad oltářem, těla hotová, ale tváře zůstávaly hladké a prázdné.
"Abych nad nimi měl moc, musím tu být první," řekl Thorn.
"Už jsem ti otevřel oči. Sám se můžeš přesvědčit, že jejich tváře zde dosud nejsou."
"Otevři mi je lépe," řekl Thorn.
"Dobrá."
Thomas vztáhl ruce ke kamenné tváři. Dotkl se rtů, no­su, očí. Znal každý výstupek, každou rýhu, každou stopu dláta. Zrnka kamene byla pod jeho dotekem jako oblázky. Cítil tvrdou intruzní vrstvu pod pravým okem, kde se pískovec bude opracovávat špatně. Tvrdé místo našel také v koruně z trní, byl to kaz v měkkém kameni, který bude muset opracovávat opatrně, aby celý reliéf nepraskl. Když mu prsty přejely po rtech trnového muže, zalechtal ho dech, dech lesního muže, dýchajícího ze své doby v dávné minulosti. Když se Thomas dotkl očí, pocítil, jak se bulvy pohybují, celé netrpělivé, aby viděly lépe.
Vězím v dřevěném hrobu a mezi námi leží tisíc let, řekl jednou Thorn. Spěchej, spěchej. Přiveď mě zpátky.
Thomas v houstnoucí tmě pracoval podle hmatu, otesá-val obličej a vracel život ztracenému bohu. Jeho práce, to byla jen řada drsných tónů kamenné hudby v tichém kos­tele. John Tagworthy, strážný, který seděl venku u ohně, si jich nevšimne. Mohl by zahlédnout záři lojové svíce na břiše mraků, mohl by v té dosud letní noci ucítit upšouknu-tí ze vzdáleného hradu, ale zvuky lidí a přírody už dávno přestaly znepokojovat jeho smysly.
"Thomasi! Thomasi Wyatte! Pro Boha, kde jsi?"
Hlas, který na něj zdola zavolal, Thomase tak vylekal, že upustil dláto a v zoufalé snaze nástroj zachytit se poře­zal. Dlouho zůstal zticha, proklínal zář Jupitera a náhle se objevivšího pruhu hvězd. Kostel se jevil jako shluk stínů proti temnotě. Když pohlédl na severní klenbu, měl dojem, že vidí obrys člověka, ale byl to jenom nedokončený trám. Sáhl po těžkém kamenném kvádru, aby zakryl kamennou tvář, a v tu chvíli se hlas ozval znovu.
"Bůh tě zatrať, Thomasi Wyatte. Tady je Simon. Mly-nářův syn Simon!"
Thomas se připlazil k okraji galerie a pohlédl dolů. Po­hybem na sebe upozornil. Vzhlédl k němu Simonův bledý obličej. "Slyšel jsem tě pracovat. Na čempak pracuješ?"
"Ale, na ničem," zalhal Thomas. "Jenom se cvičím na dobrém kameni s dobrým nástrojem."
"Ukaž mi tu tvář, Thomasi,"řekl mladší muž a Thomas ucítil, jak mu z hlavy vyprchala všechna krev. Jak se to dozvěděl? Simonovi bylo dvacet let, byl tři roky ženatý a stejně jako Thomas bezdětný. Byl samozřejmě svobod­ný člověk; pracoval v otcově mlýně, ale spoustu času strá­vil na polích, malých pozemcích své rodiny i půdě patřící Hradu. Avšak jeho velkou touhou bylo stát se členem ce­chu, a to zednického.
"Jakou tvář?"
"Spusť mi dolů žebřík," naléhal Simon a Thomas ne­ochotně nechal dřevo klouzat dolů. Mlynář vyšplhal na galerii, jen supěl. Páchl česnekem. Dychtivě se rozhlédl šerem. "Ukaž mi toho zeleného muže."
"Vysvětli mi, co vlastně chceš."
"Ale no tak, Thomasi! Všichni vědí, že tesáš Pána lesů. Chci ho vidět. Chci vidět, jak vypadá."
Thomas ani nemohl promluvit. Srdce se mu střídavě za­stavovalo a zase třeštilo. Simonova slova ho zasáhla jako dýka. Všichni to věděli! Jak je možné, že to všichni vědě­li?
Thorn mluvil s ním, jenom s ním. Zavázal si kameníka
přísahou, že bude mlčet a zachová tajemství. Po třicet dnů
Thomas Wyatt riskoval nejen bičování, ale skoro určitě
pověšení za takové rouhání, riskoval život. Všichni to věděli?
"Jestli to všichni vědí, proč mne nezastavili?"
"Nemyslím tím všichni," řekl Simon, zatímco slepě hmatal po studených zdech, aby našel Thomasovu práci. "Myslím tím vesnici. Šeptá se to. Jsi hrdina, Thomasi. Ví­me, co děláš, a pro koho. Je to vzrušující; je to správné. Tančil jsem s nimi na lesní křižovatce. Přinesl jsem oheň. Já vím, kolik moci tu zbývá. Můžu proklít Boží jméno -přesto budu v bezpečí. Nemá nade mnou žádnou moc, nad žádným z nás. Nepatří na Tančící vrch. Neboj se, Thomasi. Jsme tvoji přátelé... Ach!"
Simon našel uvolněný kámen. Byl těžký a Simon hlasitě zamručel, když kámen vytahoval a opatrně postavil na pod­lahu. Jeho dech se však ztišil, když vztáhl ruce ke kamenné tváři. Ale Thomas zahlédl, jak mladík ucukl, prsty nata­žené, avšak vzácné ikony se nedotkl.
"Je v tom kouzlo, Thomasi," řekl Simon v uctivé bázni.
"Je v tom kus umění - pracovat v noci, pracovat ve stra­chu - je v tom kus umění, to bych řekl."
"V tom obličeji je kouzlo," opakoval Simon. "Čerpá sí­lu ze země dole. Je spojený s Tančící studnou. V těch očích je voda, Thomasi. Vlhkost té staré studny. Ten obličej je úžasný."
Popadl krycí kámen a namáhavě ho usadil na místo. "Lituji, že to nejsem já. Škoda, že si zelený muž nevybral mne. Je to čest, Thomasi. Opravdu."
Thomas Wyatt se na svého přítele ohromeně podíval. Opravdu zde stál Simon, mlynářův syn? Byl to ten mla­dík, který nosil už deset let při každém Vzkříšení kříž? Simon Mlynář! Tančil jsem s nimi na lesní křižovatce.
"S kým jsi tančil na křižovatce cest, Simone?"
"Ty víš," zašeptal Simon. "Je to živé, Thomasi. Všechno je to živé. Je to tady, kolem nás. Nikdy to neodešlo. Pán lesů nám ukázal..."
"Thorn? Toho myslíš?"
"Jeho myslím!" Simon ukázal ke skrytému výklenku. "Je tady už roky. Přišel ve chvíli, kdy se mniši rozhodli, že tady postaví kostel. Přišel nás zachránit, Thomasi. A ty mu pomáháš. Závidím ti..."
Simon slezl po žebříku dolů. Proměnil se v nenápadný noční stín, jako šipka zmizel ve vysokém oblouku, do kte­rého budou brzy zasazeny dubové dveře, a pak zamířil přes rozbahněný kopec kolem lesa tam, kde spala vesnice, ponořená do tmy.
Thomas šel za nim dolů, uložil žebřík zpátky ke zdi. Ale venku, téměř na dohled ohně strážného, se podíval k severu, přes les, tam, kde se hřebeny rýsovaly vysoko a temně proti bledé, šedivé záři mraků. Pod hřebeny hořel oheň. Věděl, že se dívá k lesní křižovatce, kde kamenná silnice Římanů protínala nepoužívanou stezku mezi Woodhurstem a Bidendenem. Jako dítě si tam hrával, přestože mu přikazovali, aby po té rozbité kamenné cestě nikdy nechodil.
Kolem opuštěné křižovatky byla mýtina, kde před lety se starším bratrem Simona Mlynáře, Watem, často nachá­zeli vychladlé pozůstatky ohně a hodováni. Psanci, samo­zřejmě, a tajné kolony saských rytířů, kteří cestovali po skrytých lesních stezkách. Jakékoli jiné zdůvodnění bylo nemyslitelné. Nu, byla tu dokonce jedna stará šibenice, kde byla vykonávána lesní spravedlnost...
Zachvěl se, když si vzpomněl na chvíli, kdy vystoupil na mýtinu a uviděl napuchlou, zešedlou mrtvolu muže, kte­rý visel na zčernalém trámu. Na ramenou mu seděly vrány. Obličej už neměl oči, nos, vůbec žádné maso a ten pohled na mrtvého zloducha způsobil, že se tam Thomas už nikdy nevrátil.
A nyní na lesní křižovatce plál oheň. Stejný oheň jako před třiceti nocemi, když za ním Thorn poslal dívku...
Probudil ho hlas zvenčí, který volal jeho jméno. Jeho žena Beth dál tvrdě spala, jen se na slamníku trochu zavrtěla. Byla teplá noc. Natáhl si kalhoty a přes ramena si pře­hodil lněnou košili. Když vycházel ven, vyplašil slepici, která rozzlobeně zakdákala a šla si hledat jiné klidné místo.

Dívka měla na sobě tmavý oděv. Přes hlavu si přehodila šál. Byla však mladá a ruka, která sáhla po jeho ruce, byla měkká a bledá.
"Kdo jsi?" řekl a ustoupil. Přitiskla se k němu. Nechtěl s ni jít, trochu proto, že se bál, a také mu dělalo starosti, že ho uvidí Beth.
"Iagus goroth! Fiatha! Fiatha!" Její slova zněla Tho­masovi cize. Podobala se skrytému jazyku, ale nepochá­zela ze stejné řeči.
"Kdo jsi?" nedal se a dívka vzdychla, ale jeho ruku ne­pouštěla. Nakonec si ukázala na hrud. Oči jí pod šálem zazářily. Vlasy měla dlouhé, měl pocit, že jsou rudé jako oheň. "Anuth!" řekla. Ukázala do dálky. "Thorn. Ty jít s Thornem. S Anuth. Se mnou. Pojď. Thomas. Thomas k Thornovi. Fiatha!"
Táhla ho za ruku, rozběhl se. Její sevření povolilo. Utí­kala před ním, sukně jí vlála, tělo sehnuté. On ve tmě klo-pýtal, zato ona jakoby viděla každou nízkou větev a každý bukový kořen, který se jim stavěl do cesty. Vešli do lesa. Soustředil se na její letící postavu, chvílemi volal, aby zpo­malila. Pokaždé, když upadl, se vrátila a z úst vyluzovala mlaskavé zvuky vyjadřující netrpělivost a úzkost. Pomoh­la mu na nohy, ale okamžitě vyrazila do lesních hlubin, bez ohledu na to, že riskuje život nebo zranění.
Najednou zaslechl hlasy, rytmické bubnování, praská­ní ohně... a jemný ševel tekoucí vody. Přivedla ho k řece. Vinula se lesem a pak dál nížinou k řece Avon.
Mezi stromy zahlédl, oheň. Anuth ho vzala za ruku a táhla ho nikoli na mýtinu, ale k vodě. Za chůze hleděl na plameny. Míhaly se před nimi temné lidské postavy. Zdálo se, že tančí. Těžký rytmus jako by vyluzovaly kosti bijící o sebe. Hlasy zpívaly. Jazyk mu byl povědomý, ale ne­rozuměl mu.
Anuth ho táhla kolem osvětlené mýtiny. Přišel k řece a dívka odběhla. Překvapeně se otočil, zasykl její jméno; ale zmizela. Podíval se znovu na vodu, kterou oživovaly hvězdy a světlo čtvrtiny měsíce. U samé vody rostl hloh se silným kmenem. Strom se chvěl a pohupoval ve večer­ním větru.
Hloh začal přímo před polekaným Thomasem Wyat-tem růst. Rostl, rovnal se, vytahoval se do výšky. Paže, nohy, zář měsíčního světla na očních bělmech a zubech.
"Vítej, Thomasi," řekl strom.
Thomas ustoupil o krok, polekaný tím zjevením.
"Vítej kde?""
Thorn se zasmál. Lidský hlas zasípal jako souchoti-nářské děcko. "Rozhlédni se kolem, Thomasi. Pověz mi', co vidíš."
"Tmu. Les. Řeku, hvězdy, noc. Studenou noc."
"Nadechni se, Thomasi. Co cítíš?"
"Stejnou noc. Řeku. Listí a rosu. Oheň, cítím oheň. A podzim. Všechny vůně podzimu."
"Kdy naposledy jsi tyto věci viděl a cítil?"
Thomas, zmatený podivným půlnočním setkáním, se ve svých šatech třásl. "Včera večer. Vždycky jsem je viděl a cítil."
"Pak vítej na místě, které dobře znáš. Vítej v místě, kte­ré je věčné. Vítej v podzimní noci, kterou tato zem vždycky znala a vždycky se z ní bude radovat."
"Ale kdo jsi ty?"
"Jsem znám pod mnoha jmény." Přistoupil blíž k roz­třesenému muži. Jeho hlohová koruna s podivnými rohy se proti mrakům rýsovala jako zlomený strom. Jeho vousy z listí a dlouhé trávy šelestily, když mluvil. Jeho tělo se chvělo, když se noční vánek dotkl oděvu přírody, který měl ovinutý kolem těla. "Věříš v Boha, Thomasi?"
"Zemřel pro nás. Jeho syn. Na kříži. Je Všemohoucí..."
Thorn pozvedl paže. Podržel je ve výšce vedle těla. Po­dobal se v té studené noci velkému kříži a jeho trnitá koruna byla jako parohy zvířete. Thomase Wyatta, vesničana, za­plavil starý strach, zapomenutý děs. Šálily ho výkřiky předků. Vzpomínky na oheň šeptaly slova ve skrytém ja­zyce, mátly mu mysl.
"Já jsem Boží Kříž," pravil Thorn. "Dotkni se toho dře­va, dotkni se ostrých trnů..."
Thomas vztáhl ruce. Jako by za něj jednal někdo jiný. Prsty se dotkly studého břicha toho muže. Pocítil svraš­tělý sval na příčném trámu, zakrvavené hroty trnů, které trčely muži z hlavy. Nervózně přejel sukovité dřevo stehen a hrdou větev vyčnívající mezi nimi, horkou pod jeho prsty, vášeň přírody, která nikdy neumírá.
"Co ode mne chceš?" zeptal se Thomas tiše.
Kříž se znovu proměnil v muže. "Abys přenesl mou po­dobu do té nové svatyně. Aby ta svatyně patřila mně. Aby mi patřila navždycky, bez ohledu na druh obřadů, které se budou odehrávat uvnitř..."
Thomas se zadíval na Pána lesů.
"Řekni mi, co mám udělat..."


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.