Zisti kto si a rob to úmyselne.

Bolševici byli podporováni nejen Němci, ale i Rakušany, Angličany a Američany

20. prosince 2013 v 19:53 | afinabul |  Ponerológia
Kniha Natalie Naročnické Rusko a jeho místo ve světě, která nese podtitul "Za co a s kým jsme bojovali", může být pro mnohé české čtenáře šokem. Lidé ze Západu, mezi něž patříme, čím dál ochotněji přijímají představu, že komunistický Sovětský svaz a nacistická Třetí říše se od sebe lišily jen v detailech a že mají naopak tutéž podstatu; že spřízněnost obou režimů byla potvrzena "zločinným" paktem Molotov-Ribbentrop, a že proto ve druhé světové válce nešlo o nic víc a nic míň než o boj demokracie s totalitou. Naročnická však tuto verzi dějin rozbíjí a odhaluje důvody, proč ji elity na Západě (a liberálové v Rusku) tak vehementně prosazují.

Natalia Alexejevna Naročnická je renomovanou historičkou, ale také významnou političkou. V 80. letech pracovala v sekretariátu OSN v New Yorku, v letech 2003 až 2007 byla poslankyní Státní dumy, pravidelně publikuje v časopisu "Mezinárodní život", účastní se četných domácích i zahraničních konferencí a je známá svým silně kritickým postojem k Severoatlantické alianci, k jejímu rozšiřování i k akcím, jako bylo napadení Jugoslávie. Je také hlasitou obhájkyní pravoslavné víry a ruských tradic. Kromě předkládané knihy byla do češtiny přeložena její Partitura druhé světové války.

Škodili jak komunisté, tak liberálové

Rusko a jeho místo ve světě začíná kapitolou, v níž autorka uvažuje nad pojmy vlasti a státu a zdůrazňuje, že je rozhodně nelze ztotožňovat. Už v úvodu začíná polemiku s liberály, která se jako červená nit táhne celým dílem. Nebojí se připomenout, že Rusku (a vlastně jakékoli společnosti založené na křesťanství a z něho vyvěrajících tradic) uškodili jak komunisté, tak liberálové. Koneckonců ti druzí byli ochotni se za Velké vlastenecké války dokonce postavit na stranu nacistů proti své vlasti.
Napadení Sovětského svazu mělo v mnoha ohledech mimořádně důležitý význam. Naročnická poukazuje na skutečnost, že smrtelné ohrožení Ruska vedlo k částečnému návratu k národní státnosti, k opuštění ortodoxního "leninského marxismu" ve prospěch zavržené dějinné kontinuity. Nikoli náhodou současný diskurs tak nevybíravě útočí na Stalina, zatímco k Leninovi se staví zdrženlivě, a Trockého dokonce hájí. Přitom teror byl za Lenina podle Naročnické přinejmenším stejně krutý.
pp

Bolševiky podporoval Západ

Zásadním rozdílem mezi Leninem a Stalinem je ochota zakladatele Sovětského Ruska vzdát se historických území bývalé carské říše a jeho nenávist k národní minulosti a tradicím. Stalin byl v tomto ohledu jiný a byl to on, který usiloval o návrat k silnému, velkému Rusku. Právě proto - a nikoli kvůli teroru - byl vždy trnem v oku západním elitám.
Ty měly koneckonců významný podíl na rozpoutání bolševické revoluce. Bolševici jakožto rozkladný živel byli podporováni nejen Němci, ale i Rakušany, Angličany a Američany, zatímco bílí, byť bojovali za svobodu, podporu nakonec nezískali; kategoricky totiž odmítali rozbití celistvosti státu. A motivace Západu byla zjevná - oslabit silnou pravoslavnou říši, která stojí v cestě plánům pokrokářů na ovládnutí strategického prostoru východní Evropy, potažmo vytvoření globální vlády.
Čtěte také:

Co s Ukrajinou?

Velký přínos této knihy spočívá nejen v analýze těchto historických událostí, ale také v tom, že je spojuje s děním naší doby. Rozbití Sovětského svazu a expanze Severoatlantické aliance na východ slouží právě těmto geopolitickým a světovládným cílům. Mocné západní elity už neberou ohled ani na závazné normy. Naročnická připomíná, že kdyby byly respektovány mezinárodní smlouvy, vycházející z uspořádání vzešlého z Jalty a Postupimi (a potvrzené helsinskou konferencí), musela by dodnes být součástí Ruska i Ukrajina, Bělorusko a pobaltské státy.
Naročnická dále argumentuje, že ke druhé světové válce se neschylovalo kvůli existenci a velmocenským ambicím dvou totalitních impérií, nýbrž kvůli světovládným choutkám Třetí říše (která byla produktem versailleského systému) a geopolitickým cílům anglosaských velmocí na východě Evropy.

Poláci jako viníci, Češi jako oběti

Autorka odmítá obraz Polska jako oběti, a naopak dokládá, že Polsko bylo vhodným nástrojem západní protiruské politiky a jeho odvěké expanzivní plány na ovládnutí rozsáhlého prostoru bývalého polsko-litevského soustátí (usilovalo o rozšíření území od Baltu až k Černému moři) sehrály významnou úlohu při rozpoutání ničivého konfliktu.
A dodává, že hlavní obětí předválečného vývoje bylo naopak Československo, ohrožované a napadené Německem, Polskem a Maďarskem. Spolupráci s Hitlerem se západní státy nijak nebránily a neprotestovaly ani proti jeho revanšistické politice. Složitá diplomatická hra 30. let vedla nakonec k naprosté izolaci Sovětského svazu, který se proto mohl uchýlit k jedinému kroku - k pragmatickému spojenectví s Třetí říší. Pakt Molotov-Ribbentrop označuje Naročnická za největší krach britské strategie ve 20. století, což je důvodem jeho neustávající démonizace.

"Ani Mnichov, ani Jalta"

Za války Američané s Brity poprvé v dějinách vyhlásili Atlantickou chartou globalistická kritéria, jež ospravedlňovala vměšování do záležitostí suverénních států (to ostatně trvá dodnes). Svým duchem navazuje na wilsonovskou koncepci prosazenou na versailleské mírové konferenci, která postulovala "světovou demokracii" jakožto univerzální princip.
Hlavní příčinou studené války se podle Naročnické stal samotný jaltsko-postupimský systém. Ten totiž zabraňoval pronikání západních (anglosaských) mocností do východní Evropy a dál do střední Asie. Zároveň ale nedovolil Rusům, aby získali vliv nad Černým mořem a Bosporem a Dardanelami. Hrází proti ruskému (sovětskému) vlivu na jihu bylo Turecko. Velmocenská politika Západu po pádu Sovětského svazu se nese ve znamení snah revidovat jaltsko-postupimský systém, upozadit vítěznou roli Rusů ve válce a nahradit výsledky druhé světové války výsledky války studené (podle hesla Bushe mladšího "ani Mnichov, ani Jalta").

Skutečně šlo o boj mezi demokracií a komunismem?

Rozehraná ideologická válka mezi východním a západním blokem, boj mezi komunismem a demokracií, byl podle autorky pouhou zástěrkou tradičních geopolitických zájmů. Západ se nebál ani tak šíření komunistických myšlenek, jako spíše posilování sovětského státu jako takového.
Natalia Naročnická připomíná jistý paradox, že rusofobní stereotypy, jež na Západě nalezly živnou půdu, a to zejména poté, co se veřejnost podařilo přesvědčit o tom, že Rusko a komunismus znamená totéž, pocházejí od klasiků marxismu Marxe a Engelse. Ti totiž nejvíce pohrdali právě slovanskými národy v čele s Rusy, u nichž nenáviděli především "zpátečnictví" a "tradicionalismus".

Je Rusko budoucností Evropy?

Na konci své knihy Naročnická konstatuje, že mýtus o Rusku jakožto agresorovi se šíří od doby vlády Ivana III. (1462-1505), který jako první z moskevských vládců přijal titul gosudara celé Rusi, což Poláci považovali za ohrožení svých vlastních mocenských zájmů ve východní Evropě. A dodává, že se Rusové musejí zbavit iluze o tom, že Západ představuje naději. Ten má své zájmy a ty pro Rusko jako takové neznamenají nic dobrého.
Poznamenává, že "Západ bude vždycky vítat pouze takového ruského představitele, který se bude projevovat jako zjevně prozápadní. Bude zcela jedno, zda půjde o člověka liberálně kosmopolitního či třídně internacionalistického." Varuje také před postupujícím úpadkem Evropy a vyzývá ke spolupráci s Ruskem, které je v současnosti jednou z mála sil, která dokáže pádu (post)křesťanské Evropy zabránit.

Jako by na pravdě nikomu nezáleželo…

České vydání knihy Rusko a jeho místo ve světě je nepochybně chvályhodným počinem, neboť podobná literatura u nás dosud zcela chybí. O Rusku vychází knih plno, vyjadřuje se k němu kdekdo, zároveň se ale český "popřevratový" pohled na současné Rusko i jeho minulost nedokázal oprostit od tendenčnosti a ideologie. Nekritické hodnocení Ruska (přesněji řečeno Sovětského svazu) z doby reálného socialismu nahradil za nového režimu jeho pravý opak. Zdá se, jako by na hledání historické pravdy nikomu nezáleželo.
Kniha Natalie Naročnické je významným přínosem už jen proto, že odhaluje, jakým zájmům slouží desinterpretace dějin i dnešních dní. Rozhodně nemusíme se všemi autorčinými tezemi souhlasit, v každém případě však tato pozoruhodná kniha může významně přispět k narušení jednostranného západního diskursu o současném Rusku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.