Zisti kto si a rob to úmyselne.

Co jsem se naučila od psychopatky

27. prosince 2013 v 4:36 | afinabul |  Ponerológia
Snaží se říkat a dělat věci, které říkáme a děláme my, normální lidé. Když začnete zkoumat jejich myšlení, začnou se vám v hlavě rojit nepříjemné otázky.
Právě čtu knihu Confessions of a Sociopath od autorky, která vystupuje pod pseudonymem M. E. Thomas a sama sebe označuje za sociopatku (prý se jí tenhle výraz líbí víc než psychopatka, což svým způsobem chápu, ale víceméně to znamená totéž).
Její diagnózu potvrzuje i psychiatrické dobrozdání v úvodu knihy. M. E. je úspěšná právnička, má spoustu přátel, hraje na klavír, chodí do kostela a deset procent příjmů odevzdává na charitu.
  • Na rozdíl od většiny lidí ale není schopna empatie.
  • Nezná pocit výčitek svědomí.
  • Chápe rozdíl mezi dobrem a zlem, ale necítí to tak.
  • Nepochybuje o sobě.
  • Nemá skoro z ničeho strach.
  • Neznervózní, když se na ni někdo zlobí.
  • Její štěstí nikdy nezáviselo na nikom dalším.
  • Neví, jaké to je, zoufat si, když vás někdo nemá rád.
Rozhárané emoce, výčitky svědomí a nejistota ostatních lidí jsou pro ni jako klávesy piana, na které vybrnkává svou vlastní melodii. Jakákoli společenská situace je pro ni hřištěm pro manipulaci a příležitostí získat moc nad ostatními. Přestože se do lidí neumí vcítit, přesně dokáže odhadnout, co kdo chce - a využít toho ve svůj prospěch. V tom je opravdu dobrá.
Sama sebe přirovnává k Plecháčovi z Čaroděje ze země Oz, který nemá srdce: Často si říkám, jestli jsem, stejně jako Plecháč, nedostala také dar: svobodu od pocitů, které, jak se zdá, trýzní všechny ostatní. Je těžké cítit nespokojenost, když své uspokojení takřka nikdy neočekáváte od jiných lidí. Můj handicap mě svým způsobem osvobodil od chtění a nenalézání toho, co je pro ně zřejmě zásadní: nějakého smyslu nebo identity v tomto světě, ujištění o dobrotě a správnosti mé existence.
A dál:
Není to tak, že by moje maska mohla spadnout a odhalit moje pravé já. Nemám doopravdy žádné ,pravé já', jenom dobré nebo špatné herecké výkony, jak se snažím říkat a dělat věci, které říkají a dělají normální lidé.
Anebo tohle:
Ničit lidi. Líbí se mi převalovat tu větu v ústech a na jazyku. Ničení lidí je rozkošné. My všichni po něčem hladovíme, empati stejně jako sociopati. Chceme víc. A sociopati všichni hladoví po moci. Moc je jediná věc, na které mi kdy v životě doopravdy záleželo: fyzická síla, moc nad někým, kdo po vás touží, destruktivní moc, znalosti, neviditelný vliv.
Je to mrazivé čtení, jakkoli si uvědomujete, že M. E. mistrovsky manipuluje i se čtenáři ve snaze vylíčit se jako novodobá markýza de Merteuil z Nebezpečných známostí nebo charismatická upírka lidských duší. Přesto mi M. E. byla svým způsobem sympatická:
  • smála jsem se nahlas jejímu líčení, jak v dopravní zácpě vezla do servisu auto, kterému nefungovaly brzdy (lhostejnost k fyzickému nebezpečí patří k příznakům jejího stavu)
  • litovala jsem ji při líčení jejího dětství, které sice nebylo nijak strašné, jenom takové trochu… divné (když jí bylo deset, rodiče ji nechali s bratrem na hřišti několik kilometrů od domova, bez vysvětlení odjeli autem a už se pro ně nevrátili).
Nevím, jestli bych se s ní chtěla setkat ve skutečnosti, ale zdá se mi, že i memoáry psychopatky mohou být v něčem inspirativní. Už proto, že většina mých životních problémů má kořeny na přesně opačné straně osobnostního spektra. Tak například:
  • Zatímco já se pořád něčeho bojím, většinou preventivně (co když), sociopatka M. E. na to kašle. Bydlí ve čtvrti s nejvyšší kriminalitou, jezdí autem bez brzd, vyhledává náhodný sex v nočních klubech v Riu de Janeiru… a většinou se jí nic nestane. Říkám, jestli ta moje "co když" nejsou někdy zbytečná.
  • Často se mi zdá, že můj osud je peříčko ve víru okolností, chtění ostatních lidí a mých vlastních těžko zvládnutelných emocí. M. E. drží sama sebe pevně v rukou, což bych se taky chtěla naučit, do jisté míry.
Je M. E. jako sociopatka šťastná? Ani po přečtení celé knihy na to nedokážu odpovědět. Její postoj - že její štěstí nezávisí na štěstí či mínění nikoho dalšího - je naprostým opakem toho mého. Ale právě proto mě baví ji fascinovaně sledovat, občas se trochu zděsit a občas se od ní i něco přiučit.
Autorka publikuje na stastnyblog.wordpress.com/. M. E. Thomas má také vlastní blog: www.sociopathworld.com

Libozvučně znějící slovo psychopat bylo před několika desetiletími vyhnáno ze vznešeného království diagnóz a ocitlo se ve vyhnanství v demokratické republice nadávek. Kanadský psycholog Robert Hare mu však dodal novou náplň a dělá vše pro to, aby se vrátilo do svého rodného kraje. Kevin Dutton z Oxfordu šel na problém z druhé strany a začal pátrat, zda mezi lidmi trpícími uvedenou neurofyziologickou anomálií nejsou také osobnosti, které se vyskytují vně zdí kriminálů a léčeben. A skutečně je našel.
Za psychopaty označil Robert Hare část jedinců ze skupiny vedené v MKN 10 pod kódem F60.2, tedy osob trpících dissociální poruchou osobnosti. Jeho podskupina se kromě páchání skutečně kvalitních ničemností vyznačuje objektivně prokazatelnými odchylkami v práci mozku, které jsou nesporně příčinou odlišného přístupu ke světu a deviantního chování.
Dominantní vlastností psychopatů je absence nebo neuvědomění si strachu, odlišná a menší reakce na bolest a chybění morálního konstruktu označovaného jako svědomí. Robert Hare tedy původně považoval za "psychopaty" pouze kriminální psychopaty, nenapravitelné ničemy vybavené citovou chladností až inercí, schopností dokonalé přetvářky, okouzlujícím šarmem a agresivními predátorskými sklony, které také někdy nabývají mírnější formy pouhého parazitování. Jeho práce jsou u nás bohužel známé více z populárních prezentací, než z odborné literatury, stejně jako jeho exaktní diagnostický nástroj Hare Psychopathy Checklist otiskovaný většinou v zábavných přílohách s titulkem: "Je váš šéf také psychopat?"

Psychopat nerovná se vždy asociál
Kevin Dutton z Oxfordu šel na problém z druhé strany a začal pátrat, zda mezi lidmi trpícími uvedenou neurofyziologickou anomálií nejsou také osobnosti, které se vyskytují vně zdí kriminálů a léčeben. A skutečně je našel; především mezi politiky, finančníky, státními úředníky, záchranáři, chirurgy, právníky, duchovními, důstojníky, novináři a dalšími profesemi vyžadujícími chladnou hlavu, rozhodnost a vysoký stupeň odvahy. Má za to, že ve vězení se ocitne jen přibližně dvacet procent těchto jedinců, a to takoví, kteří mají v osobnostní výbavě vysoký stupeň agresivity a antisociálních rysů. Ti, kteří tyto charakteristiky nemají, mohou být naopak sociálně velmi úspěšní.
Jeho model, přirovnání k mixážnímu pultu zvukaře, staví na tom, že jednotlivé lidské vlastnosti se mohou vyskytovat v různě velké intenzitě a že pro "normálního" člověka může být dobře adaptovaný psychopat v něčem dokonce vzorem. Přetavení extrémních rysů do přijatelné podoby pak může vypadat i takto:
Že Dutton našel psychopaty mezi americkými prezidenty (těmi českými se nezabýval) nikoho nepřekvapí, zajímavé ale je, že závěry o jejich poruše neudělali zavilí kritici, ani političtí rivalové, ale na základě Hare Psychopath Checklist jejich adorující je životopisci. Psychiatr nejspíš nebude udiven, když tuto diagnózu přiřkneme nejsympatičtější literární osobnosti - Jirotkovu Saturninovi, ale patrně nikdy neuvažoval o tom, že ji může mít také špičkový neurochirurg, astronaut a další vzoroví hrdinové.
Po létech bádání vydal Dutton knihu nazvanou The Wisdom of Psychopaths. Lessons in Life from Saints, Spies and Serial Killers, která nyní vyšla v překladu Renaty Červenkové v nakladatelství Emitos pod titulem Moudrost psychopatů. Text začíná věcným oznámením: "Můj táta byl psychopat." Tato skutečnost je dokumentována nejrůznějšími skutky vcelku hodného zdatného obchodníka, kterého bychom označili za mazaného, ale bez hlubšího poznání jeho osobnosti, motivací a rozhodnutí, bychom mu asi tuhle diagnózu nepřišili.

Ukázka z knihy stojí za to:
A teď už onen příběh... 20. července 1969, kdy Neil Armstrong a jeho partner Buzz Aldrin uháněli nad měsíční krajinou a hledali místo k přistání, byli jen pár vteřin od havárie. Problémem byly geologické vrstvy. Bylo jich tam příliš mnoho. A palivo: toho bylo zas příliš málo. Skály a balvany roztroušené po celé ploše bezpečné přistání znemožňovaly. Aldrin si promnul obočí. S jedním okem na měřidle plynu a s druhým na terénu, dal Armstrongovi přísné ultimátum: jdi k zemi, a fofrem!
Armstrong byl ovšem flegmatičtější. Možná - kdoví - neměl čas se nechat pasažérem na zadním sedadle nervovat. Jenže s postupujícím časem, docházejícím palivem a stále pravděpodobnějším výhledem na smrt v důsledku gravitace přišel nevzrušeně s plánem. Aldrin měl na jeho povel přepočítat zbývající palivo na vteřiny. A začít odpočítávat. Nahlas.
Aldrin udělal, oč byl požádán.
Sedmdesát... šedesát... padesát...
Jak tak počítal, Armstrong pečlivě zkoumal tvrdý měsíční povrch.
Čtyřicet... třicet... dvacet...
Krajina stále odmítala ustoupit třeba i o píď.
A pak, když zbývalo pouhých deset sekund, spatřil Armstrong svou šanci: stříbrnou oázu ničeho přímo pod horizontem. Jeho mozek se nepatrně přimhouřil jako oči dravce na lovu. Jako by byl jen na zkušebním letu, obratně vmanévroval loď k přistávací zóně a na jediné holině široko daleko předvedl perfektní učebnicové přistání. Velký krok pro lidstvo. A málem velký kosmický průser.

Moudrost psychopatů
Autor se nevyhýbá temným stránkám psychopatů, nikterak si je neidealizuje a doplňuje soubor seriových vrahů a dalších zločinců, který sestavil a popsal Robert Hare. Zároveň ale také upozorňuje na osobnosti, kterým právě pozitivní psychopatické vlastnosti dovolily vystoupat po sociálním žebříčku do vysokých pozic. V logice věci je potom i závěrečné srovnání těchto osobností, které to mají jako dar od Boha, s tibetskými mnichy, kteří pěstování těchto vlastností zasvětili větší část života.
Za klimax celého textu bych označil popis autorovy osobní zkušenosti se stavem psychopata, který si nechal na pár desítek minut navodit pomocí zásahu transkraniální magnetické rezonance (tvrdí, že v Hareho metodě získal předtím mizerných pár bodů). Upoutalo mě líčení návratu svědomí, kdy se svěšenýma ušima vrátil nenápadně na místo předtím ukradené peníze.
Kniha se čte doslova jedním dechem, což je zásluha jak literárních schopností a nadání autora, tak výborného překladu. Přitom má velkou odbornou hodnotu (odkazů a poznámkového aparátu je čtyřicet stran) a nesporně rozšíří obzor i lidem, kteří v této oblasti nejsou nováčky.
Kevin Dutton: Moudrost psychopatů. (The wisdom of psychopaths. Lessons in life from saints, spies and serial killers.) Emitos, Brno, 2013, 275 s. ISBN 978-80-87171-36-3.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 všudezdejší všudezdejší | 27. prosince 2013 v 11:54 | Reagovat

velmi zajímavé

2 lejna-uvenh lejna-uvenh | Web | 3. září 2016 v 23:13 | Reagovat

Páči sa mi ten článok. Hlavne táto časť: ,,Dominantní vlastností psychopatů je absence nebo neuvědomění si strachu, odlišná a menší reakce na bolest a chybění morálního konstruktu označovaného jako svědomí."<-- úplne to sedí na jednu psychopatku z môjho okolia. Samozrejme aj iné veci. Ale táto veta mi potvrdila to čo som tušila - a teda menšiu reakciu na bolesť. (ostatné som vytušila na beton správne)

3 Gregoryknito Gregoryknito | E-mail | 2. května 2018 v 21:38 | Reagovat

*
*
Pictures, images and Video  3 -5  -7 -9 -12 _15 years P0rno
*
Download here: Link1: http://minurl.ru/64o7N
Download here: Link2: https://go2cut.ru/ae5
*
*
*
*--

4 Antonioalmor Antonioalmor | E-mail | 6. května 2018 v 11:10 | Reagovat

*
*
Pictures, images and Video  3 -5  -7 -9 -12 _15 years P0rno
*
Download here: Link1: http://minurl.ru/64o7N
Download here: Link2: https://rocld.com/n8g76
*
*
*
*---

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.