Zisti kto si a rob to úmyselne.

"Ruští" oligarchové podporovali expanzi NATO

30. dubna 2015 v 23:13 | afinabul |  Bratia
Dokumenty Clintonovy vlády potvrzují otrocky prozápadní politiku postsovětské kriminální oligarchie.

Patnáct let poté, co se tehdy neznámý Vladimir Putin stal ruským prezidentem, jsou analytici stále zmateni tím, jak se do této funkce vlastně dostal. Nově odtajněné dokumenty z období vlády Billa Clintona, které byly zveřejněny na BNE IntelliNews, ukazují, že Putinova kandidatura byla kompromis po těžké bitvě o moc mezi ruskými proamerickými oligarchy a etatistickými konzervativci. V sázce byla nejenom moc v Rusku, ale také klíčová otázka ruských vztahů k Západu.
Ruská "oligarchie" se dostala k moci v době kolem začátku druhého volebního období Jelcina v roce 1996, když využila jeho závislosti na financování od sedmi největších ruských bankéřů k tomu, aby slízla smetanu ušlehanou z aktiv ruského těžebního průmyslu.
Podle těchto dokumentů z dob Clintonovy vlády, které byly odtajněny po zákonem stanovené době, byl vrchním ideologem nově ustanoveného ruského oligarchického systému rusko-izraelský bankéř a mediální magnát Vladimir Gusinskij, vlastník banky Most a televizního kanálu NTV.
V listopadu 1996 přinesl Gusinskij na oběd s úředníky amerického velvyslanectví důležitou informaci: Oligarchové jsou to natrvalo - ale Spojené státy by se toho neměly obávat. Oligarchie je pro Rusko vhodný způsob vládnutí a měla by vést zemi proamerickým kursem.
Podle záznamů velvyslanectví, v nichž bylo jeho jméno vymazáno, ale jeho totožnost vyplývá z kontextu, jim Gusinskij vysvětlil, že Rusko není demokratická ani evropská země. Je to asijská země. "Tato země je řízena oligarchií, podnikatelé jako já jsou její integrální součástí a ještě by jí nějaký čas měli být," řekl americkým diplomatům Gusinskij.
"Naši přátelé na Západě měli pravdu, když v minulosti kritizovali oligarchy," řekl, ale ti teď převzali "odpovědnost za ruské národní zájmy".
Gusinskij při rozhovoru s diplomaty nepopřel, že mnoho ruských podnikatelů, včetně jeho samého, bylo zapojeno do podivných aktivit, obzvláště při zahájení svých operací a akumulaci kapitálu. "Teď se však počet velkopodnikatelů rozšířil, například Berezovského sedm bankéřů (sám Boris Berezovskij, Vladimir Gusinskij, Michail Fridman, Vladimir Vinogradov, Alexandr Smolenskij, Michail Chodorkovskij, Vladimir Potanin) - ti jsou teď tak velcí a vlivní, že už se v takových aktivitách nemusí angažovat teď ani v budoucnosti," píše se v odtajněných dokumentech. Gusinskij tvrdil, že obvinění z vazeb oligarchů na organizovaný zločin jsou šířena ruskými tajnými službami a jejich účelem je zabránit úniku kapitálu.

Pravidlo sedmi bankéřů

Nejmocnější ze všech bankéřů 90. let minulého století byl Boris Abramovič Berezovskij, který razil frázi "pravidlo sedmi bankéřů". Berezovskij se vyšvihl na vysoké politické funkce (osobní přítel a poradce prezidenta Jelcina, místopředseda a později tajemník Bezpečnostní rady - pozn. překl.), což mu umožňovalo přímo formovat ruskou domácí i zahraniční bezpečnostní politiku, přestože byl v té době občanem Izraele.
Berezovskij si byl dobře vědom, že jeho moc je založena na tom, že ovládá televizní kanál ORT. "90 % všeho televizního vlivu je koncentrováno do těchto tří špičkových kanálů: ORT, RTR a NTV," řekl Berezovskij podle odtajněných dokumentů americkým diplomatům v roce 2000. A dodal, že jeho vlastní ORT z nich je nejmocnější.
Berezovskij, s ORT jako svojí mocenskou základnou, svými ambicemi převyšoval ostatní oligarchy. Usiloval o vliv na klíčového domácí politické otázky, včetně teritoriální celistvosti země, a nakonec získal nejen to, ale i přímý vliv na ruskou zahraniční politiku.
Na vrcholu své kariéry byl Berezovskij zástupcem šéfa mocné Bezpečnostní rady, dokumenty však ukazují, že její předseda Ivan Rybkin byl pouze jeho pěšákem.
Podle toho, co řekl americkým diplomatům v roce 1996 tehdejší gruzínský prezident a bývalý sovětský ministr zahraničí Eduard Ševarnadze, Berezovskij v této funkci v roce 1996 aktivně usiloval o podporu USA v tom, co podle jeho slibů mělo být "radikálně prozápadní politikou".
Ševarnadze byl v Gruzii podporován Badri Patarkacišvilim, blízkým přítelem a obchodním partnererm Berezovského, takže to vypadá, že v roce 1996 jednal jako přímluvce v Berezovského snahách o sblížení se Spojenými státy.
Ševarnadze na schůzce se zvláštním americkým zmocněncem v Tbilisi v listopadu 1996 řekl americkým diplomatům, že Berezovskij je výjimečná osobnost, jež chce radikálně odlišnou zahraniční politiku, která Rusko sblíží se Západem. Ševarnadze řekl, že "Berezovskij si zaslouží americkou podporu, ale ve správném dávkování". "Časem by se mohl vyvinout v potřebného a užitečného člověka," řekl Ševarnadze.
Ševarnadze také řekl, že Berezovskij především nemá absolutně žádný zájem o šíření ruského vlivu v postsovětském prostoru a že například označil zárodky plánů na postsovětskou celní unii za "nesmysl".
Plány Berezovského na prozápadní revoluci v ruské zahraniční politice musely narazit na odpor tehdejšího ruského ministra zahraničí Jevgenije Primakova. Primakov byl bývalý šéf KGB a byl silně skeptický, co se týče západních úmyslů ohledně Ruska. Berezovskij chtěl podle Ševarnadzeho podminovat Primakovovu pozici tím, že "chtěl vytvořit cosi jako ministerstvo zahraničí v rámci ruské Bezpečnostní rady". Pravomoci této rady nebyly definovány v ústavě a kritici měli obavy, že byla vytvořena jako paralelní vláda mimo parlamentní kontrolu. Současně Berezovskij usiloval o odstavení Primakova. "Berezovskij si myslel, že by se ruská zahraniční politika měla radikálně změnit, a chápal, že je to nemožné bez personálních změn," řekl Ševarnadze.
Američtí diplomaté si byli dobře vědomi negativních zpráv západních i ruských médií naznačujících, že Berezovskij, takzvaný "kmotr Kremlu", byl zapojen do korupčních machinací, jako bylo například tunelování fondů státní letecké společnosti Aeroflot a obohacování se na cinknutých privatizací. V dokumentech není ani zmínka o tom, že by se zavázali ho podporovat podle přání Ševarnadzeho. Pavel Gusev, publicista a editor předního ruského periodika Moskovskij Komsomolec, řekl americkým diplomatům: "Zástupce předsedy Bezpečnostní rady Berezovskij je nebezpečná osoba. Je to čistý mafián a jeho jmenování do funkce je důkazem, že se organizovaný zločin dostal až do nejvyšších vládních úrovní."
Jedinou nezákonností, která byla probírána v odtajněných dokumentech, je přiznání Berezovského, že měl současně izraelské a ruské občanství, což je nezákonné a zvláště problematické u místopředsedy Bezpečnostní rady. "Měl jsem ho od roku 1993 a úplně jsem na to zapomněl," řekl poněkud nevěrohodně americkým diplomatům. A také jim tvrdil, že své izraelské občanství nedávno zrušil. "Soudě podle telefonního rozhovoru, který měl v přítomnosti šéfa politického zpravodajství, snažil se antedatovat toto zrušení tak, aby předcházelo jeho jmenování do Bezpečnostní rady," zněl k tomu suchý komentář ve zprávě.

"Udělejte to rychle"

Oligarchové se dostali k moci v té samé době, kdy NATO zahájilo svůj kontroverzní posun na východ. Americké diplomatické depeše popisují úporný odpor, který se proti tomu v Moskvě zvednul. "Výroky o nepřiměřenosti rozšiřování NATO a potřebě 'zvláštních dohod' jsme slyšeli po celém městě až do omrzení," napsali američtí diplomaté v roce 1997.
V době, kdy se Spojené státy snažily vyvrátit ruská podezření, nabídli jim oligarchové jistý kanál spočívající v jejich monopolu na ruské televizní vysílání a jejich touze po mezinárodním uznání. Oligarchové tedy neztráceli čas a začali se projevovat jako nejsilnější příznivci expanze NATO v Rusku. Berezovskij dokonce podporoval údajnou nabídku Rusku, aby vstoupila do paktu. "Bylo chybou Ruska, že okamžitě nevyužilo pozvánku NATO, aby se stalo jeho členem," řekl Berezovskij americkým diplomatům na pozdější schůzce v únoru 1999. Na této schůzce také Berezovskij řekl, že mezi inteligencí v Rusku byla značná podpora pro USA jako pro "nositele demokratických ideálů a mocnost s globální strategií".
Igor Malašenko, pravá ruka Gusinského a šéf Gusinského vlajkové lodi, kanálu NTV, byl, co se týče rozšiřování NATO, ještě zapálenější než američtí diplomaté. Zatímco američtí diplomaté byli připraveni spolupracovat s Ruskem, aby se překonal nesoulad ve strategii, Malašenko prostě poradil americkým diplomatům na schůzce v roce 1997, aby to prostě jen "udělali potichu".
Malašenko srovnal ruskou pozici vůči Západu v 90. letech s německou či japonskou pozici po jejich kapitulaci na konci 2. světové války, ale řekl, že vedení země si to neuvědomuje. "Rusko prohrálo studenou válku, ale nikdo z našich vedoucích představitelů to nikdy neřekne," řekl Malašenko podle amerických diplomatů.
"Malašenkova rada Spojeným státům, aby neotáleli s rozšiřováním NATO, ale 'udělali to potichu', bylo užitečným varováním, které ukázalo, že musíme v této politicky napjaté atmosféře jednat velmi obratně," bylo to, co si Spojené státy odnesly z této schůzky.

Od Primakova k Putinovi

Otevřená podpora oligarchů pro rozšiřování NATO možná prohloubilo podezřívavost mezi konzervativními osobnostmi v ruské zahraniční politice a bezpečnostních elitách, jež se obávaly, že oligarchové jsou připraveni zaprodat svoji zemi Západu.
Diplomatické depeše ukazují, jak se na konci Jelcinovy éry boj zahraničně-politických frakcí - proamerické vs. ruskocentrické - rychle propletl s domácím soubojem o moc a peníze. Berezovského boj o politickou dominanci s Primakovem, jehož označoval za svého "ideologického nepřítele", probíhal paralelně s Primakovovým odporem proti Berezovského obchodním praktikám v roce 1999.
Primakov se stal ruským premiérem v září 1999 po ruském bankrotu v srpnu 1998. Na počátku roku 1999 byl velkým favoritem prezidentských voleb, které se měly uskutečnit v roce 2000, a v nichž Jelcin nemohl kandidovat, protože by to bylo jeho třetí období. Vládní úřady začaly pod Primakovem provádět kontroly Berezovského podnikatelského impéria. A Primakov současně oponoval vojenským akcím Západu proti Srbsku Slobodana Miloševiče.
Dokumenty odhalují, že se Boris Berezovskij v květnu 1999 snažil získat přímou podporu Spojených států pro svržení Primakova z funkce ministerského předsedy, což by eliminovalo Primakovovy ambice na zvolení ruským prezidentem.
Na klíčové schůzce z americkými diplomaty v únoru 2009, která následovala po první vládní kontrole jeho obchodů, Berezovskij varoval, že "Primakov je ve skutečnosti rudý jako rajče" a že "by neměl být ve funkci premiéra déle než do května". Berezovskij řekl, že činí "nepřímé" kroky ke svržení Primakova a dožadoval se ujištění od USA, že budou podporovat "měkké přistání" Primakova a novou vládu.
Berezovskij pak začal anglicky žádat o americkou podporu nové vládě. "Taková vláda by rozuměla a měla 'jasnější' přístup k tomu kdo a jak by měl řídit národní hospodářství. Byly by Spojené státy v takovém případě pomoci ke stabilizaci situace v Rusku? Byly by schopné posunout zemi kupředu?", zeptal se podle odtajněných dokumentů.
Američtí diplomaté byli opatrní v tom, aby se zapletli do domácích sporů, a to i přes výhody v zahraniční politice, které jim oligarcha sliboval. "Berezovského téměř nepokryté dotazy na americkou podporu za takových okolností a jeho záliba v rafinovaných intrikách by měla být brána jako varování, abychom byli velmi opatrní v příliš rychlých reakcích na zvěsti nebo události nadcházejících měsíců," napsali.
A Jelcin 12. května vyhodil Primakova, což byla událost, která rozvlnila ruskou politiku. Jelcin pak jmenoval premiérem Sergeje Stěpašina, aby ho po pouhých šesti týdnech nahradil politicky neznámým Vladimirem Putinem.
Rok poté, co Berezovskij konspiroval s cílem svrhnout Primakova, se Putin stal prezidentem a Berezovskij si balil kufry.

Smrt oligarchy

Proč se Berezovskij v Putinovi tak příšerně přepočítal? Hlavní důvod, který byl uveden v amerických diplomatických depeších, byl právě Berezovského dlouhotrvající spor s Primakovem a obavy z něj. "Putin je lepší než Primakov," řekl bez obalu Berezovskij americkým diplomatům v roce 2000. Putin na rozdíl od Primakova řekl, že nebude prověřovat kontroverzní privatizace 90. let, díky nimž oligarchové získali vlastnictví klíčových aktiv v těžebních odvětvích.
Vypadá to, že Berezovskij nepředvídal, že by Putin oligarchům ostříhal jejich politická peříčka, možná proto, že on a jeho oligarchičtí kolegové považovali politickou a ekonomickou moc za totéž. Putinova ideologická směs kapitalismu a konzervativního autoritářství byla něčím novým pro Rusko zvyklé na binární opozici mezi prosovětskými etatistickými silami a příznivci prozápadní politiky laissez-fair.
Berezovskému trvalo dlouho, než to pochopil. "Putin jde cestou Peróna nebo Pinocheta - nejde mu o autoritativní stát sám o sobě, ale cílem je dostat se k demokratickému státu autoritativní cestou," řekl Berezovskij americkým diplomatům na konci roku 2000.
Putin nejenom, že byl proti oligarchům, ale byl také podezřívavý vůči jejich proamerické politice. "Putin se neobává USA nebo NATO, ale myslí si, že Spojené státy zastávají postoje, které jsou v rozporu se zájmy Ruska," varoval Berezovskij Američany.
Navzdory zprávám, že to byl Berezovskij, kdo vybral Putina jako prezidentského kandidáta, vypadá to, že Putin a Berezovskij se spolu předtím, než se Putin stal prezidentem, stýkali málo, což může být další důvod, proč se v něm Berezovskij tak spletl. Berezovskij sám řekl americkým diplomatům, že podporoval nového ministra zahraničí Ivana Ivanova, aby nahradil Primakova ve funkci premiéra v roce 1999, přesto Putin nakonec, po šestitýdenním váhání, dostal souhlas.
Oligarchický bankéř Pjotr Aven potvrdil americkým diplomatům, že mezi Putinem a Berezovským neexistovaly žádné zvláštní vztahy, dokonce tvrdil "že on sám ty dva představil". "Putin nikoho neznal," řekl Aven diplomatům, přičemž zároveň přiznal, že oligarchové "neměli žádné nástroje, kterými by jej mohli ovlivnit".
Berezovskij si brzy uvědomil, že jeho úsilí dostat Primakova z funkce se obrátilo proti němu a že jeho moc je na ústupu. "Pochopili jsme, že Berezovskij už v počáteční fázi Putinovy vlády ztratil svůj privilegovaný přístup do Kremlu a musel žádat o povolení pokaždé, když tam chtěl jít na návštěvu," napsali američtí diplomaté v roce 2000.
Berezovskij zaujal typickou pózu frajera a chvástal se svým odhodláním bránit se Kremlu. "Můžou mě dát do vězení, ale to nepomůže," vytahoval se před diplomaty. Nakonec opustil zemi, aby se vyhnul vězení za podvody v Aeroflotu a autoprodejci LogoVAZ, které ovládal, a usadil se ve Velké Británii, odkud pokračoval v pokusech zorganizovat opozici proti Putinovi.
Pouze jednou se americkým diplomatům podařilo setkat se s jiným, úzkostným Berezovským, což mohlo předznamenávat jeho sebevraždu z deprese v roce 2013, po devastující porážce u londýnského soudu od bývalého obchodního partnera Romana Abramoviče v roce 2012. Bylo to poté, co v roce 1999 Primakovova vláda nařídila první kontrolu Berezovského podnikání, což ohlašovalo konec jeho podnikatelského impéria. "Ve tváři a hlase renomovaného oligarchy, který hovoří tichým hlasem, se zračí zjevné obavy," napsal o svém hostovi v potížích americký velvyslanec.
http://news.e-republika.cz/article3111-Ru%C5%A1ti-oligarchove-podporovali-expanzi-NATO
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.