Zisti kto si a rob to úmyselne.

Sponzoři válek

11. dubna 2015 v 20:05 | afinabul |  Ponerológia
Washington a Pentagon vyvíjejí společné snahy o vymanění Spojených států ze závislosti na Středním východě. Novým cílem je ruská ropa.

Od poloviny 70. let, po objevení důležitých ropných polí Černomořského bazénu, se upíná politika Washingtonu k této oblasti. Trochu z historie, která stvořila dnešní Evropu.

Odvěká touha vlastnit ruské surovinové zdroje

John D. Rockefeller vytvořil první vertikální ropný trust: Standard Oil. Své domácí konkurenty zruinoval nepříliš ortodoxními metodami a zorganizoval daňové úniky ze svých příjmů. Později v alianci s dřívějšími rivaly BP a Shell zformoval kartel, jehož cílem bylo ovládnout světový trh. Jako nikdo jiný financoval nacistická vojenská dobrodružství v naději, že jednou převezme kontrolu nad surovinovými zdroji Sovětského svazu. Původní společnost, později transformovaná na Exxon-Mobil, je dodnes světovou špičkou, podporuje neoliberální mozkové trusty (centra pro výzkum, propagandu a šíření myšlenek obecně politické povahy) a významně podpořila Bushovy volební kampaně.

Exxon-Mobil, mimo Spojené státy známý také jako "Esso", patří k vůdčím světovým ropným společnostem s aktivitami v oblasti průzkumu, výroby, dodávek, dopravy a prodeje ropy a zemního plynu i přidružených produktů v téměř 200 zemích a oblastech.

Rezervy společnosti činí 22 000 miliónů barelů ropy v ekvivalentních produktech (včetně bitumenových písků) a její čisté příjmy v r. 2003 činily 14 500 miliónů dolarů. Pro srovnání HDP (hrubý domácí produkt) Mali činil ve stejném roce okolo 10000 miliónů dolarů (1).

Historie firmy Exxon, "patriarchy" mezi předními světovými společnostmi, úzce souvisí s rozvojem ekonomického liberalismu z konce 19. století. Její zakladatel John D. Rockefeller I. byl prvním kdo využil celý jeho potenciál při rozvoji principu trustu (2). Než zaútočil na své rivaly na globální úrovni ovládl americký ropný trh prostřednictvím tajně skoupených většinových balíků akcií mezičlánkových společností v branži, čímž dostal pod kontrolu všechny její oblasti - od těžby po obchod, včetně dopravy.

Sága rodu Rockefellerů

John D. Rockefeller se narodil roku 1839 na farmě ve státě New York. Otec byl dobrodruh, mastičkář kšeftující se "zázračnými medikamenty" na bázi opia, který manipuloval své děti jimž vštěpoval obchodního ducha, a matka, velmi devótní baptistka, vedoucí své děti k počestnosti do té míry přísně, že je za trest zavírala do klády za každou neposlušnost. John pak začal vlastní kariéru jako účetní v Clevelandu.

Když dosáhl 26 let, fascinován počínáním ropných pionýrů, koupil společně s dvěma anglickými bratry rafinerii. Společníků se pak velmi rychle zbavil odkoupením jejich podílů.

Rockefeller brzy pochopil, že jediný způsob jak ovládnout trh má více do činění se zpracováním a následnou distribucí produkce, než se samotnou těžbou. Jelikož v té době byli drobní producenti zcela závislí na železniční síti dopravující ropu z polí do Clevelandu, soustředil svou strategii na železnici. Poté značně těžil ze systému slev a neostýchal se využívat čerstvě skoupených konkurentů k obchodní špionáži mezi ostatními. Takto do roku 1870 dokázal vytvořit akciovou společnost Standard Oil Company, s kapitálem milión dolarů, v níž vlastnil 27% (3). Brzy nato vypukla bitva mezi kartely výrobců a dopravců se Standard Oil v čele.

Ropa se tehdy přepravovala v sudech na otevřených plošinách, což bylo příčinou odpaření nestabilních a nejcennějších složek nákladu. Na místo určení nakonec dorazil tuhý zůstatek, který cestou přišel o téměř celou kvalitu. Rockefeller potají odkoupil železniční společnost Union Tanker Car Company, i s patentem na dodnes používané vagóny s hermeticky uzavřenými kovovými cisternami, a poté její prostředky pronajal konkurentům k dopravě vytěžené ropy do jeho rafinérií. Když jeho zákazníci rozvinuli novou infrastrukturu za účelem zvýšení produkce, Union Tanker jednostranně vypovídala dopravní smlouvy čímž jim působila těžké ztráty, takže kvůli předchozím rozsáhlým investicím nakonec museli vyhlásit úpadek. Nato se na scéně objevila Rockefellerova Standard Oil skupující tyto firmy za nehorázně nízké ceny, čímž zároveň získávala i přidružené železniční trati. Stejného úskoku Rockefeller užíval po celých 10 let dokud se neprovalilo, že tentýž muž je současně i vlastníkem Union Tanker. I když tyto agresivní metody, jejichž pomocí Rockefeller do roku 1910 z 90% ovládl americký energetický trh, jsou široce zdokumentovány a nakonec vedly k zavedení antitrustových zákonů, v učebnicích historie o tom není ani zmínky.

V roce 1911 se na monopol Standard Oil zaměřila americká vláda vyžadující jeho rozpuštění. Nato se Standard Oil rozpadla na několik menších společností - jejichž jména vždy obsahovala iniciály "S.O.", jako SOHIO v Ohiu, SOCONY v New Yorku a samozřejmě, ESSO, z níž se později stal Exxon - ale to vše v podstatě nemělo žádný dopad na monopol, který Rockefeller de facto udržel. Tehdy sám sobě slíbil nenáviděnému všemocnému státu pomstu. Za tímto účelem investoval velkou část svého jmění do založení dvanácti mocných bank, z nichž se poté, když se Kongres roku 1913 rozhodl pověřit je výběrem daní, stal dnešní FED (Federální rezerva, obdoba centrálních národních bank). Od této chvíle všechny úroky z daní, které FED každým rokem nashromáždí, předtím než jsou peníze převedeny vládě načas prodlévají ve fondech Rockefellerovy dynastie.

Ve světovém měřítku hrály roli ještě dvě další společnosti: British-Persian Petroleum Company, vytěžující převážně íránská ropná pole a Shell s bází v bývalých indonéských a východoasijských holandských koloniích (4). Namísto vzájemné konkurence, což by mohlo vést k nestabilitě cen, tito tři konkurenti uzavřeli dohodu o světových cenách a rozdělení významných ropných oblastí. Aby toho dosáhly musely tyto společnosti eliminovat nebo ovládnout všechny lokální či národní producenty. Tuto možnost nabídla první světová válka.

Agitace vedená Standard Oil za účelem vtažení Spojených států do války, která jim pak dala právo účastnit se přerozdělení starých kolonií v rámci Versailleské smlouvy, je neoddiskutovatelná, i když jen chatrně zdokumentovaná. Jisté však je, že poté, když se v r. 1917 stáhla z války a vytvořila odlišný ekonomický model, Ruská říše, brzy nato přeměněná na Sovětský svaz, unikla chamtivým spárům kartelu. Došlo k tomu přesně v době, kdy užívání ropných produktů začínalo být všeobecným kvůli vynálezu spalovacího motoru, který vyvolal enormní růst poptávky.

"Tři sestry" pod vedením Johna D. Rockefellera se tehdy rozhodly financovat fašistické strany v Itálii a nacistickém Německu. Cílem bylo vyhlásit válku SSSR, svrhnout bolševiky a obnovit přístup k ropě.


Za vším hledej ropu


V roce 1934 muselo Německo dovážet asi 85% zpracovávaných ropných produktů. Jediné, co Hitlerovi umožnilo rozvinout tak působivou válečnou mašinérii, byla produkce syntetického paliva z ohromných zásob v německých uhelných pánvích. Potřebný hydrogenační proces společně vyvinuly a financovaly Standard Oil a německá I.G. Farben, která současně vyráběla chemické zbraně.

Obchodní přidělenec amerického velvyslanectví v Berlíně ve zprávě Ministerstvu zahraničí USA v lednu 1933 varoval: "Německo by do dvou let mohlo začít produkovat dostatečné množství paliva a benzínu z uhlí, aby to vystačilo na dlouhou válku. Napomohla tomu newyorská Standard Oil, která přispěla několika milióny dolarů."

Válečné úsilí Spojených států současně významně podlamovala dohoda mezi Standard Oil a I.G.Farben, garantující německá straně absolutní kontrolu nad produkcí syntetického kaučuku. Na druhé straně, manažeři Standard Oil z New Jersey prostřednictvím německých poboček značně přispěli k ztučnění majetku Heinricha Himmlera. Mezi nimi William Farish (5), který patřil k okruhu jeho přátel až do roku 1944. Americká veřejnost se o kolaboraci s nacistickým Německem nedozvěděla nejen po celou válku, ale dokonce ani poté, když bylo vůči zmíněné pobočce Standard Oil vzneseno obvinění ze zrady kvůli předválečným aktivitám s I.G.Farben (6). Finanční transakce mezi pobočkami Standard Oil a I.G. Farben probíhaly prostřednictvím bankovního systému, který založil Prescott Bush (7).

Ačkoli snaha nacistů dobýt ruská ropná pole ztroskotala, válka v Pacifiku umožnila Standard Oil získat kontrolu nad rozličnými ropnými poli v oblasti, kde předtím dominovala Shell. Neloajální strategie Standard Oil a opakované střety se státním aparátem, který proti trustu zakročil ze zákona, udělaly z Johna D. Rockefellera velmi nepopulární osobu. Podařilo se mu však zachovat tvář - a zároveň odvést méně daní - když věnoval 550 milionů dolarů na různé nadace a filantropické účely (podle jeho vnuka Nelsona, který byl roku 1974 viceprezidentem po boku Geralda Forda). Nejznámější z nich je dodnes aktivní Rockefellerova nadace.

John D. Rockefeller zemřel v pokročilém věku 98 let. Jeho jediný syn, John D. II., proto převzal kontrolu až v 64 letech, když už se v podstatě chystal do důchodu. Rozdělil 552 miliónů dolarů, odvedl 317 miliónů na daních a zanechal své rodině celkem asi 240 milionů. I jeho syn, David Rockefeller, byl úspěšný v oblasti financí; byl prezidentem a později, až do roku 1981, ředitelem Chase Manhattan Bank. V letech 1970 až 1985 rovněž byl předsedou Rady pro zahraniční vztahy. Hodnota celosvětových aktiv všech žijících potomků Johna D. Rockefellera I. byla v roce 1974 odhadována na 2 miliardy dolarů. Jeho dědici stále vlastní 2% kapitálu Exxon-Mobil.


Za dobytím světa

Standard Oil sílila a objevila nové praktiky daňových úniků, což posléze vedlo k "plavbám pod cizími vlajkami". Cílem bylo provádět maximum manipulací s náklady tak, aby stát měl co nejméně příležitostí sahat do kasy v mezistupních výroby, přepravy a prodeje ropných produktů. Michael Hudson, profesor ekonomie na Univerzitě v Missouri a odborník na domácí ekonomiku USA, vzpomíná, jak mu David Rockefeller umožnil setkání s Jackem Bennetem, pokladníkem Standard Oil v New Jersey. Když se ho Hudson zeptal jak asociace vytváří své zisky, Bennet mu ukázal seznam vertikálních poboček rozprostřených napříč celým řetězcem. Protože v Panamě a Libérii neexistují žádné daně, byly tam založeny pobočky pro obchody s ropou. Ropa pak byla prodávána pobočkám za dumpingové ceny, předtím než byla, už za maximální ceny, vyfakturována západním spotřebitelským zemím (8).

Od poloviny 70. let, po objevení důležitých ropných polí Černomořského bazénu, Exxon a další menší společnosti, jako třeba Unocal, nepřetržitě uplatňovaly vliv na politku Washingtonu v této oblasti. Exxon-Mobil a Pentagon vyvíjeli a nadále vyvíjejí společné snahy o vymanění Spojených států ze závislosti na Středním východě. Od financování bin Ládinových mudžahedínů bojujících proti sovětské okupaci Afghánistánu, za účelem zabránit exportu ruské ropy na jih, až po gigantický projekt ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, vyžadující zřízení vojenských základen umožňujících rychlý zásah na ochranu jeho infrastruktury (9). Exxon-Mobil je aktivní zejména v Kazachstánu, kde společně s ropnými společnostmi ENI (Itálie), Shell (Holandsko) a Total (Francie) sdílí kontrakt podepsaný s vládou na exploataci Kašaganu, největšího ropného pole objeveného od aljašské Prudhoe Bay před 30 lety. Původně oznámené rezervy ovšem jsou předmětem značných kontroverzí a teritoriálních sporů, obzvláště mezi Kazachstánem a Iránem (10).

V Indonésii má Exxon-Mobil 35% podíl na Pertamina, důležitém zařízení produkujícím zemní plyn a podepsal s generálem Suhartem kontrakt, že toto místo bude chránit indonéská armáda na jeho náklady. Některé nezávislé organizace poukazují na to, že v 90. letech bylo v Indonésii zavražděno, mučeno nebo prostě zmizelo více než 1000 lidí, obvykle vězněných armádou v místech, která vlastní Mobil. Washingtonský International Labor Rights Fund se sice pokusil podat žalobu, ale už i tak pomalé řízení se dále zpomalilo s počátkem "války proti terorizmu". Obhájci Exxon-Mobil uvedli, že žaloba proti společnosti a indonéské vládě by podkopala jejich společné úsilí v boji proti "islámským teroristům" (11).

Co se Iráku týče, zde Exxon-Mobil využil svého postavení největší americké ropné společnosti a sehrál vůdčí roli v eskalaci vedoucí k vojenské invazi a současnému chaosu tou měrou, že jedna z předsunutých základen americké armády nese jeho název. Náměstek amerického ministra obchodu Grant Aleonas na ekonomickém fóru v říjnu 2002 uvedl: "(Tato válka) otevře stavidla irácké ropy, což v oblasti světové ekonomiky bude mít zcela jistě dalekosáhlé konsekvence pro země, které ropu potřebují k produkci svého zboží." (12) Veškerá tato očekávání ovšem podkopaly sabotáže ropné infrastruktury a škody působené americkým jednotkám kurážným odporem iráckého lidu.

Exxon v současnosti neprojevuje větší snahu o ukončení americké závislosti na arabské ropě než Bushova vláda. Díky zákonům dynamiky vědí, že Střední východ bude v příštích desetiletích hledanou kořistí a cílem -právě zde totiž jsou největší zásoby ropy, kterou tak rychle nemůže nic nahradit. Navíc jsou si velmi dobře vědomi, že je nemožné odepřít akcionářům dividendy, nepřetržitě vyplácené po více než sto let. Bylo by to proti samotné podstatě kapitalismu. V souladu s touto praxí, v době, kdy lidé v různých částech světa už pociťují následky klimatických změn, Exxon-Mobil zcela nepoměrně investoval (od roku 1998 už 12 milionů dolarů) do financování "skeptiků klimatických změn" a washingtonské lobby. Tyto investice specificky vedly k zrušení americké účasti na Kjótském protokolu za vlády Bushe II (13).

Jediný politický směr

Na rozdíl od mnoha nadnárodních společností, rozdělujících své dary rovnoměrně všem skupinám které by výhledově mohly vykonávat politickou moc, Rockefellerové, Standard Oil a později Exxon-Mobil, vždy neústupně zastupovali vlastní politický směr: proti moci státu a ve prospěch globální deregulace.

Lee R. Raymond

Exxon od roku 1998 přispěl celkem 3,9 miliardami dolarů na americké volební kampaně; 86% z této částky dostali Republikáni a zatím nejvíce přímo kandidát George W. Bush (14). Společnost dnes vede velmi diskrétní Lee R. Raymond, který je současně správcem J.P.Morgan Chase & Co. S ohledem na jeho vliv a poté, když se stal členem CFR (15), Trilaterální komise a skupiny Bilderberg, to nebyl jeho sociální status, ale jeho aktivity, které ho vynesly na post viceprezidenta American Enterprise Institute (16), mozkového trustu, který přivedl George W. Bushe do Bílého domu (17).


Důsledky výše popsaných historických událostí můžeme dnes prožívat v přímém přenosu:)

http://www.wmmagazin.cz/view.php?nazevclanku=sponzori-valek&cisloclanku=2015040002
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | Web | 13. dubna 2015 v 4:12 | Reagovat

Ahoj,
tohle je fakt úžasnej blog :)
Jestli můžu poradit, tak koukněte sem http://jdem.cz/br2pj5 .
Super obchod, naposled jsem vyhrála boty :D

2 Cico Ciciak Cico Ciciak | E-mail | 14. dubna 2015 v 19:49 | Reagovat

[1]: Choď do riti ty trubka!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.