Zisti kto si a rob to úmyselne.

Václav Havel: „Moc bezmocných“

24. února 2017 v 12:16 | afinabul |  Ponerológia
VII Představme si nyní, že se v našem zelináři jednoho dne cosi vzbouří a on přestane vyvěšovat hesla jen proto, aby se zalíbil; přestane chodit k volbám, o nichž ví, že žádnými volbami nejsou; na schůzích začne říkat, co si opravdu myslí, a nalezne v sobě do­konce sílu solidarizovat se s těmi, s nimiž mu jeho svědomí velí se solidarizovat. Touto svou vzpourou zelinář vystoupí ze "života ve lži"; odmítne rituál a poruší "pravidla hry"; zno­vu nalezne svou potlačenou identitu a důstojnost; naplní svou svobodu. Jeho vzpoura bude pokusem o život v pravdě. Účet přijde brzy: bude zbaven místa vedoucího a přeložen k závozníkům; jeho plat se sníží; naděje na prázdninovou cestu do Bulharska se rozplyne; bude ohroženo další studium jeho dětí. Nadřízení ho budou šikanovat a jeho spolupracovníci se mu budou divit. Většina vykonavatelů těchto sankcí nebude ovšem jednat ze svého autentického nutkání, ale prostě pod tlakem "poměrů", týchž poměrů, pod jichž tlakem zelinář dříve vystavoval svá hesla. Zelináře budou pronásledovat buď proto, že to je od nich očekáváno, nebo proto, aby vykázali svou loajalitu, anebo prostě "jen" na pozadí obecného panorámatu, k němuž patří i vědomí, že takto se takové situace řešívají, že takto se musí řešit, že tak to zkrátka chodí, - kdyby to člověk neudělal, mohl by se sám stát podezřelý. Vykonavatelé sankcí se tedy zachovají v podstatě jen tak, jak se - v té či oné míře - chovají všichni: jako součástky post-totalitního systému, ja­ko nositelé jeho "samopohybu", jako drobné nástro­je společenské "samo-totality". Bude to tedy sama mocenská struktura, která prostřednictvím vykonavatelů sankcí - jako svých ano­nymizovaných článků - zelináře ze sebe vyvrhne; bude to sám systém, který ho skrze svou odcizující přítomnost v lidech za jeho vzpouru ztrestá. Musí to udělat z logiky svého "samopohybu" a je­ho sebeobrany: zelinář se totiž nedopustil jen nějakého individuálního poklesku, uzavřeného do své jedinečnosti, ale udělal něco nepoměrně závažnějšího: tím, že porušil "pravidla hry", zruší hru jako takovou. Odhalil ji jako pouhou hru. Rozbil svět "zdání", tuto základní oporu systému; narušil mo­censkou strukturu tím, že protrhl její vazivo; uká­zal, že "život ve lži" je životem ve lži; prolomil fasá­du "vysokého" a odkryl skutečné, totiž "nízké" zá­klady moci. Řekl, že král je nahý. A jelikož král je skutečně nahý, stalo se něco nesmírně nebezpečného: svým činem oslovil zelinář svět; každému umož­nil nahlédnout za oponu; každému ukázal, že lze žít v pravdě. "Život ve lži" může fungovat jako konsti­tutivní opora systému jen za předpokladu vlastní univerzality; musí obepínat všechno a prostupovat vším; nesnese jakoukoli koexistenci s "životem v pravdě": každé vystoupení z něj ho popírá jako princip a ohrožuje jako celek. Je to pochopitelné: dokud není "zdání" konfron­továno se skutečností, nejeví se jako zdání; dokud není "život ve lži" konfrontován s "životem v pravdě", není tu perspektiva, která by odkrývala jeho lživost. Jakmile se k nim však objeví alternativa, bytostně je ohrožuje v tom, čím jsou, v jejich podstatě a celistvosti. A vůbec přitom nezáleží na tom, jak velký prostor tato alternativa obsazuje: její síla není vůbec v její "fyzické" stránce, ale ve "světle", kterým ozařuje ony opory systému a které vrhá na jejich vratký základ: zelinář neohrožoval přece mo­censkou strukturu svým "fyzickým" významem, svou faktickou mocí, ale tím, čím jeho čin přesahoval sám sebe, čím vyzařoval do svého okolí, - a ovšem nevypočitatelnými důsledky tohoto vyzařování. "Život v pravdě" nemá tedy v post-totalitním sy­stému jen dimenzi existenciální (vrací člověka k sobě samému), noetickou (odhaluje skutečnost, jaká je) a mravní (je příkladem). Má navíc i zřetelnou dimenzi politickou. Je-li základní oporou systému "život ve lži", pak není divu, že jeho základní hrozbou se stává "život v pravdě". Proto ho musí stíhat tvrději než cokoliv jiného. Pravda - v nejširším slova smyslu - má v post-totalitním systému zvláštní a v jiném kontextu ne­známý dosah: daleko víc a hlavně jinak v něm hraje roli mocenského faktoru či přímo politické síly. Jak tato síla působí? Jakým způsobem se pravda jako mocenský faktor uplatňuje? Jak se její moc - jakožto moc - může uskutečnit? http://vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=eseje&val=2_eseje.html&typ=html
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 24. února 2017 v 12:50 | Reagovat

Jenže teď už existuje jen život ve lži, vidím to každý den kolem sebe, a lidi se bojí možná ještě víc, než se báli před revolucí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.