Zisti kto si a rob to úmyselne.

Narcistická generace dorostla do věku vysokoškoláků

5. července 2017 v 20:51 | afinabul |  Ponerológia
Nejdražší družina
Narcistická generace dorostla do věku vysokoškoláků a pozvolna mění přední světové univerzity.

Mladí lidé historicky většinou usilovali o to, aby byli bráni vážně a aby jim bylo dáno více autonomie, více rozhodování. Dnešní studenti naopak chtějí, aby se o ně univerzita více starala, a uráží je, pokud jim někdo naznačuje, že by se měli považovat za dospělé lidi. Události na amerických, ale i britských či kanadských vysokých školách z posledních dvou let ukázaly na určité charakteristiky této skupiny mladých lidí a na poněkud znepokojivý trend v upadání role univerzity jako místa kritického a především svobodného myšlení a bádání.

Upozornění (trigger warning): tento článek obsahuje kritiku a ironii a mnohé jeho vývody mohou být vnímány jako mikroagrese. Jeho autorem je bílý heterosexuální cis-muž, předkládá tudíž názory vycházející z jeho privilegovaného postavení. Hovoří se v něm na několika místech o tématech rasy, sexuality a identity. Pokračujte dále pouze s dobrým uvážením.

Jak ve Spojených státech, tak i v Evropě jsou studenti často nositeli společenských změn a na univerzitních kampusech se rodila mnohá progresivní hnutí. Není náhodou, že americké univerzity mají tak z velké většiny levicově liberální zaměření. Tak tomu bylo historicky vždy a samo o sobě to problematické není.
Je také potřeba říci, že v USA jako v zemi s ohromnou rasovou diverzitou existují stále výrazné rasové problémy, na jejichž skutečné řešení se vynakládá velké množství energie a prostředků. Od bouřlivých šedesátých let se tak učinil v tomto směru ohromný posun či snad skok. Problémem však je, že pro mnoho lidí tento posun není dostačující.

Když je sushi rasismus

Tak vznikly patrně jedny z nejabsurdnějších protestů v historii studentských hnutí, které se jako povodeň přehnaly přes kampusy napříč celými Spojenými státy. Například světoznámá Yale University rozesílala v roce 2015 během Halloweenu e-mail, v němž nabádala studenty, aby se nepřevlékali do kostýmů, které napodobují jiné kultury (Japonce, indiány atp.), neboť se jedná o přivlastňování jiné kultury, což je v dnešní době chápáno skoro stejně negativně jako otevřený rasismus.
Jedna z vyučujících na Yale si v hromadném e-mailu v reakci na tento pamflet povzdechla, že možná není potřeba všechno nařizovat shora - studenti jsou nezávislé bytosti, dokážou používat zdravý rozum a sami se rozhodnout, co je vhodné a co je už přes čáru. Tato reakce následně vedla ke studentským bouřím, kdy studenti doslova protestovali proti tomu, že jim někdo říká, že by se měli chovat dospěle a autonomně, a požadovali odvolání autorky výzvy - stejně jako odvolání jejího manžela (vedoucího koleje na Yale). Vyučující byla posléze donucena rezignovat.
Zde jsou další příklady:
  • Studenti na Oberlin Collegeprotestovali proti tomu, že jim v menze nabízeli pokrmy inspirované asijskou kuchyní - podle nich se jednalo o kulturní přivlastňování a univerzita by se měla omluvit a sushi raději zakázat.
  • Skupina studentů na Evergreen State Collegepožadovala, aby v rámci uznání důležitosti rasových a etnických menšin všichni bílí studenti a profesoři opustili na jeden den kampus. Když jeden profesor biologie kritizoval absurdnost tohoto požadavku, skupina studentů jej nazvala rasistou a začala požadovat jeho rezignaci. Tento incident vedl k sérii protestů, které kulminovaly obsazením kanceláře prezidenta univerzity.
  • Na University of Missouri začaly masové protesty, když černošský student napsal na Facebook, že na něj ten den pořvávali rasové nadávky lidé v projíždějícím pickupu (což se stalo mimo kampus). Za vinu to ovšem dával univerzitě a rasistickému klimatu, které na ní panuje. V následujících týdnech protesty eskalovaly a vedly k rezignaci prezidenta univerzity.
  • I na mé domovské University of Kentucky jsme měli podobný případ. Historická nástěnná malba z 30. let, znázorňující život v Kentucky, se stala trnem v oku aktivistům, neboť znázorňuje černošské obyvatelstvo v poněkud nelichotivém postavení - např. jako pracující na poli. Aktivisté požadovali její odstranění s odůvodněním, že pro černošské studenty to může být traumatizující. Univerzita se však nechtěla této historické malby zbavit, tak se zachovala jako chytrá horákyně - nejdříve malbu zakryla plachtou, a jakmile největší bouře utichly, malbu znovu odkryla a doplnila o vysvětlující komentář.
Na těchto, ale i na jiných školách byly protesty reakcí na vnímaný rasismus panující na univerzitě a s ním související tzv. bílé privilegium, což je termín označující privilegované sociální postavení bělochů ve společnosti. Tyto protesty ve většině případů obsahovaly požadavky na okamžité navýšení počtu příslušníků menšin mezi vyučujícími, rozšíření počtu workshopů a seminářů proti rasismu a také navýšení počtu studentů z menšinového prostředí.
Ačkoliv mnohé z požadavků studentských protestů mohou znít bohulibě (kdo by nechtěl spravedlivější společnost?), ve skutečnosti forma protestů naznačuje problematický a znepokojivý trend, vyvěrající ze dvou zdrojů. Těmi jsou za prvé určité charakteristiky současné generace studentů a mladých lidí, za druhé pak nevyhnutelné přehodnocení toho, jaká je společenská role univerzity. Nyní bych rád tyto důvody rozebral podrobně. Začneme popisem dnešní generace.

Narcisté jdou na výšku

Jak jsem již uvedl ve svém dřívějším článku, současná generace mladých lidí vykazuje zvýšenou míru narcistických charakteristik, projevující se například grandiózním vnímáním sebe sama a nerealistickými očekáváními od sebe i druhých. Tento řekněme patologický osobnostní rys je často spojován s tzv. helicopter parenting, kdy rodiče od raného dětství poletovali jako vrtulníky kolem svých dětí, řešili vše za ně a k tomu jim říkali, jak jsou úžasní. To vedlo k vytvoření nerealistického a nafouknutého ega: mladí lidé očekávají, že se jim svět bude za všech okolností přizpůsobovat. Vzhledem k tomu, že se tito mladí lidé nesetkávali s překážkami během života, nenaučili se je nikdy pořádně řešit.
Odhlédneme-li od narůstající osobní zadluženosti (což je však problém většiny lidí), je možno tvrdit, že v dnešní době mají mladí lidé historicky nejlepší podmínky ke studiu, co se týče míry sociální a psychologické podpory. Psychologizace společnosti je na mnohem vyšší úrovni než kdykoliv předtím - psychologické problémy přestávají být tabu (např. se běžně vyskytují v médiích), přibývá psychologů, terapeutů, poradců, zlepšuje se dostupnost psychiatrických léků, diagnostika, ubývá stigmatizace. Můžeme říci, že na duševní zdraví je kladen důraz více než kdykoliv v minulosti.
Což je však paradox, protože dnešní mladí lidé jsou na tom s duševním zdravím hůře než kdykoliv předtím. Míra psychologických problémů jako jsou např. deprese, úzkosti a sebevražedné stavy dosahuje u mladých lidí rekordních hodnot. Rozhodně nechci tvrdit, že si za své psychické problémy můžou lidé sami. Nicméně narůstající míra vážných duševních problémů má určitou společenskou etiologii. Myslím si, že právě přehnaná a nerealistická narcistická očekávání vytvářejí nesnesitelný vnitřní tlak na úspěch a všudypřítomná rodičovská ochrana před jakýmikoliv negativními zkušenostmi vedla k rozvoji určitého typu pasivního (trpitelského) a vyžadujícího přístupu ke světu.
Tito lidé nejsou často schopni uceleně vyjádřit, co je vlastně jejich problém - mluví zejména o tom, že se cítí ublíženě.
Právě příklady z posledních dvou let kampusových bouří bolestně obnažily, jak si tato generace představuje svět a mezilidské vztahy. Nejde zde o samotný obsah protestů, které mají v sobě často legitimní jádro, ale o způsob, jímž si o jejich dosažení mladí lidé říkají. Studentská hnutí místo toho, aby měla jasného mluvčího, konkrétně formulovaný seznam požadavků a byla schopna vést rozumnou diskuzi, připomínají spíše trucující děti, které nejsou schopny se vypořádat s emocemi, formulovat argumenty, nahlédnout pozici druhé strany nebo uvažovat nad praktickou proveditelností svých přání. Dokonce nejsou často schopni uceleně vyjádřit, co je vlastně jejich problém - mluví zejména o tom, že se cítí ublíženě, či dokonce zraněně ("hurt").
Právě u vnímaného zranění bych se rád pozastavil. Pro tyto studenty - bavíme se o lidech ve věku 18-21 let - je samotný pocit, že se cítí ublíženě (tedy ne konkrétní událost nebo fakt, z níž by ublížení potenciálně mohlo vyplývat), dostatečným argumentem pro to, aby s tím někdo něco dělal a ten pocit odstranil. Všimněme si té emoční nezralosti, stále zakotvené v dětství, v němž jejich poletující rodiče úzkostlivě dbali na to, aby dítě nebylo ani chvíli frustrováno nudou, bolestí nebo nepohodou, takže dětem nikdy neumožnili vyvinout si mechanismy seberegulace a zpracovávání negativních prožitků. Tito lidé pak poprvé ve svém životě opouštějí rodiče a přicházejí na vysokou školu, kde se setkávají s frustrací, která je doslova dohání k slzám a křiku, že viník jejich frustrace musí být potrestán.
Aktivističtí studenti jsou totiž velmi problematickou skupinou pro vedení dialogu, jelikož jsou často zářným příkladem tzv. Dunning-Krugerova efektu. Podle něj lidé, kteří vědí o něčem pouze trochu, získávají pocit, že toho ví mnohem více, než je skutečnost. V období okolo dvacátého roku života tak přichází smrtící kombinace spousty volného času, pobytu ve společnosti stejně smýšlejících mladých lidí bez nutnosti řešení existenciálních problémů, a do toho bojově naladěné aktivistické prostředí amerických kampusů.
Tento koktejl dal vzniknout armádě polovzdělaných jakobínů, bijících se za svou pravdu a za lepšího člověka. Každý, kdo s nimi nesouhlasí nebo vznese kritiku, je ocejchován jako sexista-rasista-fašista, a rázem je požadováno jeho odvolání nebo potrestání. Mnoho z těchto lidí pak v reakci na výhrůžky a každodenní protesty raději rezignuje, aniž by udělali cokoliv špatného nebo měli možnost se bránit.

Soulož s razítkem

Tito studenti se vnímají jako pasivní oběti systému a univerzita je pro ně institucí - rodičem (nebo spíše Velkým bratrem?), která má za úkol je hlídat, a to často i před nimi samými. S tím souvisí skutečnost, že se na mnohých univerzitách v poslední dekádě prosadily vyhlášky, jejichž cílem je regulovat sexuální život studentů. Protože většina studentů v USA žije na univerzitních kampusech a americké kampusy jich často obsáhnou desetitisíce, děje se na nich mnoho, a to především v nočních hodinách.
Studenti se tak např. domohli, aby univerzita kontrolovala, zda při započetí sexuálního styku byl explicitně vyjádřen souhlas obou stran. Aktéři, kteří nejsou schopni doložit souhlas druhé strany, mohou být vyšetřováni pro podezření ze znásilnění. Univerzity tak zavedly vlastní tribunály, kde může dotčený student nahlásit sexuální delikt, a univerzita (tedy nikoliv policie) zahájí trestní řízení včetně důkazních materiálů, výslechů svědků, i stanovisek expertů.

A odkud jsi?

Dalším typickým příkladem, v němž je univerzita nucena přebírat pečovatelskou roli, je péče o psychickou pohodu studentů. I do českých médií prosákly informace o mikroagresích, což je termín označující mírně ponižující chování vůči jiným lidem, nejčastěji menšinám. Například jako mikroagrese může být chápáno, když se Američana japonského původu zeptáme A odkud jsi?, což mu naznačuje, že jej prostřednictvím jeho vzhledu vnímáme jako cizince (příklady mikroagresí z University of Denver). Mikroagrese můžou vyvolávat stres a dle studentů je věcí univerzit se tímto zabývat a pachatele mikroagresí trestat.

Pozor, stres!

Stejně tak je pro studenty důležité, aby se v učebních materiálech a osnovách vyskytovaly trigger warnings (varování před spouštěči), tedy varování před potenciálně stresujícím obsahem. To má za cíl chránit duševní zdraví studentů, aby v nich tyto stresující obsahy nevedly třeba ke spuštění posttraumatické stresové poruchy (tento mechanismus nebyl dosud vědecky prokázán).
Tak třeba před přednáškou o druhé světové válce by se mělo objevovat varování, že se bude hovořit o znásilnění a zabíjení. Nebo pro studenty archeologie je potřeba uvést varování, že jim budou promítány obrázky koster. Zastřešujícím termínem pro tato opatření je koncept safe space (bezpečný prostor), což je prostor zbaven potenciálně stresujících podnětů jako mikroagresí a spouštěčů traumat. Podle studentů je právě povinností univerzity tyto safe spaces zajistit.

Je paradoxem, že studenti, kteří proklamativně bojují za větší rovnoprávnost, ve skutečnosti usilují o autoritativnější univerzitu, která by měla jednotnou ideologii, hlídala studenty jako děti a cenzurovala jakékoliv názorové odpůrce. Možná poprvé v dějinách zde máme hnutí, které přichází s požadavky na větší cenzuru, institucionální kontrolu a omezování svobod, než jak by si to představovali "ti nahoře", tedy učitelé a vedení univerzit.
Tento paradox bolestně vynikne především ve srovnání se studentskými hnutími před padesáti lety. Zatímco v šedesátých letech studenti UC Berkeley odstartovali hnutí za svobodu projevu, dnešní studenti na Berkeley naopak bojují za cenzuru názorů, které neodpovídají jejich ideologii. Takzvaná sexuální revoluce má rovněž svůj původ v univerzitním prostředí - v tom samém, které o dvě generace později usilovně řeší, zda se dá osahávání dvou opilých druháků na večírku klasifikovat jako znásilnění.
Já jakožto outsider pocházející z kultury se stále živou připomínkou totalitní minulosti jsem zděšen, když sleduji rozvíjení povědomých principů totalitního státu, jako je boj za ideologickou čistotu, vykonstruované politické procesy a snaha o homogenizaci názorů a cenzura a vylučování názorů nesouvisejících. Samozřejmě nejsem jediným dítětem, které volá, že král je nahý, a stejně tak si nemyslím, že by tuto situaci většina lidí považovala za běžnou nebo dokonce pozitivní. Otázka tedy zní, jak je možné, že současným trendem je těmto jakkoliv nesmyslným a často nedemokratickým požadavkům vyhovět? Proč je spousta z nich vyslyšena, proč se nehledá kompromis nebo nejsou ty nejabsurdnější z nich jednoduše ignorovány?

Náš zákazník, náš pán

Když nevíte, co za tím stojí, nejspíš jsou za tím peníze. Jelikož je Amerika velká země, je valná většina studentů nucena bydlet na kolejích. Maturita a nástup na vysokou školu byly tak vždy přechodovým rituálem, v němž mladí lidé poprvé naplno zakusili autonomii, možnost poprvé v životě se nezávisle starat sami o sebe a nacházet sebe sama a své místo ve světě. V dnešní době s rozvojem komunikačních technologií a nárůstem školného už ale ani univerzita není hájemstvím svobody mimo dohled rodičů. Kdo by si myslel, že rodiče - helikoptéry dají pokoj, tak by se velice mýlil: rodiče stále častěji zasahují a kontrolují každodenní život studentů. Rodiče mají například přístup do univerzitního informačního systému, v němž kontrolují známky svých dětí, pravidelně komunikují s vedením školy, kdy se doptávají, jak si jejich děti vedou, a někteří dokonce pečlivě sledují rozvrh svých dětí a ráno jim volají, aby se ujistili, že dojdou včas na zkoušku.
Je ovšem potřeba přiznat, že konkrétně toto chování má značný pragmatický rozměr. Vzhledem k neustálému nárůstu školného a dlouhodobé stagnaci výše platů ukrajuje investice do školného stále větší podíl z rodinného rozpočtu. Tudíž pokud někde investujete statisíce dolarů, je přeci logické, že si výkon svých investic bedlivě hlídáte. Tento racionální, ale přesto perverzní způsob uvažování o vysokoškolském vzdělání vede k nevyhnutelným důsledkům, v nichž se univerzita mění na službu, která je studentům poskytována, zatímco profesoři na univerzitě se vlastně stávají zaměstnanci žijícími z jejich peněz. Univerzita je placenou službou, a protože si tuto službu platím, tak očekávám, že se bude přizpůsobovat mým přáním. S tím souvisí i často opakovaný požadavek studentských aktivistů na větší rasovou vyváženost mezi studenty i vyučujícími.
Bylo by absurdní v dnešní době tvrdit, že při přijímacím řízení studentů nebo nových vyučujících hraje nějakou roli rasismus. Tyto procesy využívají standardizované testy a jiná relativně objektivní kritéria natolik, že se můžeme vcelku spolehnout na to, že vybraní uchazeči jsou skutečně ti nejlepší z daného ročníku. Co tedy univerzita vlastně potřebuje? Je jejím cílem vybírat ty nejlepší, nebo by měla usilovat o věrné zastoupení menšin v populaci? Každý, kdo se někdy snažil naplnit kvóty, narazil na stejný problém - pokud nastane situace, kdy není v dané kategorii dost kvalitních uchazečů, musí jít pro naplnění kvót s kvalitou dolů. Vzhledem k tomu, že univerzita vybírá podle objektivních měřítek, můžeme se domnívat, že kvóty pro výběr studentů z menšin povedou k určitému zhoršení celkové kvality nově příchozích studentů, alespoň co se objektivních výběrových kritérií týče.
Kdokoliv může s trochou štěstí odstartovat virální kampaň na Twitteru, která ho nic nestojí, ale dané univerzitě může přinést značné finanční škody.
Člověk si tak klade otázku, jaká je vlastně role univerzity ve 21. století? Pokud byla univerzita tradičně chápána jako prostor pro setkávání nadaných lidí, kde mohou rozvíjet kritické myšlení a získávat a vytvářet vědění, tak tento smysl pomalu eroduje. Stále větší závislost univerzit na peněženkách studentů vede k jejich transformaci směrem k vytvoření prostoru, který nejlépe vyhovuje studentským představám a pohodlí, bezpečnému prostoru (safe space), v němž je povinností univerzity dbát na to, aby studenti nebyli vystaveni provokativním názorům či lidem, kteří nezapadají do jejich progresivní ideologie. V současnosti tak můžeme hovořit o určité privatizaci vysokých škol, kdy klesá veřejné financování a školy jsou závislé na školném do té míry, že bez něj zkrátka nemohou fungovat. Je tedy nabíledni, že univerzity si nechtějí své zákazníky (pardon, studenty) ničím rozhněvat.
V dnešní době sociálních sítí je budování veřejného obrazu a PR důležitější než kdy předtím. Demokratizace informačního prostoru díky rozvoji sociálních sítí vede k tomu, že kdokoliv může s trochou štěstí odstartovat virální kampaň na Twitteru, která ho nic nestojí, ale která může dané univerzitě přinést značné finanční škody. Pokud se tak o nějaké univerzitě rozšíří zpráva, že se jedná o univerzitu rasistickou (lhostejno, zda tomu tak je, nebo ne), může to vést k propadu počtu přihlášek - a tedy k propadu příjmů. Principy svobody projevu a plurality názorů jdou často stranou, pokud by to vedlo k tomu, že by univerzita měla peníze tratit.
Takže co nám z toho všeho vyplývá? Specifické charakteristiky a požadavky současných mladých lidí a změny ve financování univerzit mění postupně jejich smysl a účel. Vysoké vzdělání se ve světě dneška stále častěji stává nutností, nikoliv výhodou, a dostává se do pozice, v níž ještě nedávno byla maturita. Narůstající společenský tlak na získání vysokoškolského titulu vede k nárůstu podílu populace nastupující na vysokou školu, což logicky vede k poklesu úrovně vzdělávání v této instituci. To je problém valné většiny vysokých škol, především však těch veřejných. Výběrové instituce, jako například Harvard University, si vzhledem ke své prestiži a finančnímu zázemí mohou stále dovolit přijímat pouze nejlepší z nejlepších, jako například minulý rok, kdy Harvard přijal pouze 5,4 % ze všech uchazečů.
Pokud budou zde popsané trendy pokračovat i nadále, budou se zvětšovat rozdíly mezi těmito soukromými elitními institucemi, které zůstanou místem setkávání těch nejtalentovanějších, a zbytkem vysokých škol, které stále více připomínají školní družinu, kde rodiče odloží své děti po střední na čtyři nebo pět let, aby je měl kdo hlídat. V družině, která jim plní všechna jejich přání a nekriticky přitaká, když se jim konečně prosadí zákaz nošení sombrera na Halloween. V družině, pro jejíž fungování je klíčové, aby byl zákazník spokojen a nikdy si nekladl otázku, k čemu mu ty čtyři roky vlastně byly.
https://psychologie.cz/nejdrazsi-druzina/
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.